Nedávno jste v České televizi řekl, že „většina evropské politické reprezentace si pořád nechce přiznat základní skutečnost, že Západ je ve válce a že by se podle toho měl chovat“. Čím by měl Západ podle vás začít? Přísným uzavřením hranic, většími investicemi do vyzbrojování? Čím ještě?
Který z následujících ústavních činitelů by měl odejít z veřejného života?Anketa
Ta konkrétní opatření ve vojenské a bezpečnostní rovině jsou ve skutečnosti až druhořadá. Základní a nejdůležitější je opravdu to, o čem jsem hovořil, tedy přiznání si toho elementárního faktu, že jsme ve válce. To ale není téma jenom pro vojáky či civilní experty, nýbrž pro celou společnost a její politickou reprezentaci. Musíme zcela jednoznačně pojmenovat nepřítele a uvědomit si, za co bojujeme a že jde o nejzákladnější hodnoty naší civilizace, o hodnoty antické, židovské a křesťanské, díky kterým vzniklo to, čemu říkáme Západ. Díky tomu tady máme svobodu, demokracii, lidská práva, rovnost všech před zákonem, toleranci, možnost debatovat o názorech nebo podílet se na veřejných záležitostech. Nejde vůbec o hodnoty materiální, jde o myšlenky a ideje, a pokud bychom tuto válku prohráli, pak by tahle unikátní sada hodnot byla zničena temnou, nenávistnou, despotickou a tyranskou ideologií, která má za cíl ovládnout a zotročit celý svět. Jelikož jde o boj myšlenek, tak také ta fundamentální změna musí přijít v myšlenkové rovině. Nejprve se prostě musíme přepnout na válečné myšlení a teprve pak má smysl mluvit o vojenských, bezpečnostních a dalších krocích.
Zmínil jste také, že Islámský stát počítal předem s variantou, kdy bude vojensky poražen, a připravil a připravuje svá působiště jinde, například v Jemenu či Libyi. Lze Islámský stát vůbec porazit definitivně? A co by k tomu bylo potřeba?
Nejde o Islámský stát, to je jen značka. Ano, dnes je to nejsilnější islamistická organizace světa, ovšem kde byl před deseti lety? Tehdy byla na špičce síť al-Káida, která mimochodem dodnes existuje a snaží se o sobě dávat vědět, ale to už trochu odbočuji. Ukázalo se, že její metody příliš nefungují, takže byla z té špičky odsunuta někým schopnějším. Al-Káida páchala teroristické útoky a přitahovala pozornost, ale nikdy se ani vzdáleně nepřiblížila tomu, co dokázal Islámský stát, tedy začít opravdu fungovat jako faktický stát, kontrolovat území, provádět jeho správu, poskytovat veřejné služby, prostě mít reálnou politickou moc.
Ve srovnání s Islámským státem, který vedou především sunnitští důstojníci z armády a zpravodajských služeb Saddáma Husajna, působí al-Káida jako amatérský spolek. A proto také přišla o své postavení a řada jejích příznivců přešla pod černé vlajky Islámského státu, který teď táhne, ovšem nikde není psáno, že to takhle bude i za pět nebo deset let. Nepřítelem je islamismus, právě ta ideologie, o které jsem před chvílí mluvil. Na jménu či vlajce organizace, která je v dané chvíli nejvíc vidět, moc nezáleží. Musíme jednou provždy zlikvidovat islamismus jako ideologii a hnutí, a to totálně drtivým, zničujícím, odstrašujícím a vyhlazovacím způsobem, aby z něj zbyla jenom historická vzpomínka či snad nanejvýš okrajová záležitost pro pár extremistů, jak se to stalo s nacismem.
Jaký je váš názor na ruskou aktivitu v Sýrii v boji právě proti Islámskému státu? Jak hodnotíte ruské kroky?
Ruská intervence měla od počátku mou plnou podporu. Politika Západu a zejména USA za prezidenta Obamy byla zmatečná a nekoncepční. Dodnes pochybuji, že Američané měli nějakou jasnou koncepci a strategii postupu, mám spíš pocit, že to byly jenom stále zoufalejší improvizace ve snaze něco měnit a pak už jen ve snaze si uchovat aspoň nějaký vliv. Generál Michael Flynn dlouhodobě varoval Obamu a tvrdil, že Amerika má buď vpadnout do Sýrie s plnou vojenskou silou, svrhnout Asada a nainstalovat prozápadního diktátora, nebo nedělat nic. Obama se však rozhodl pro polovičatou intervenci a potom se s naivitou sobě vlastní divil, že přinesla polovičaté, nakonec až kontraproduktivní výsledky.
Rusko se naopak zachovalo přesně tak, jak se racionální velmoc zachovat má. Podpořilo svého strategického spojence Asada, poskytlo mu přímou vojenskou asistenci, zastavilo ofenzivu Islámského státu a jiných opozičních skupin – z nichž mnohé zjevně nejsou o moc lepší než Islámský stát – a umožnilo Asadově armádě přejít do útoku. Rusko podpořilo také schopné a bojechtivé syrské Kurdy, k jejichž zrekrutování se rozhodli i Američané, když konečně shledali, že slavnou Svobodnou syrskou armádu tvoří z většiny islamisté a v menšině neschopní diletanti. Rusko má naprosto jasnou a realistickou strategii, kterou se řídí, takže z čistě racionálního pohledu nelze Moskvě takřka nic vytknout.
Česká televize bývá terčem kritiky proto, že údajně o migrační krizi neinformuje správně, objektivně či stojí na straně „sluníčkářů“ a podobně. Máte ten dojem? Po vašem posledním vystoupení v České televizi jsem slyšela z řad veřejnosti, že už vás nepozvou právě kvůli vašim výrokům a názorům v tomto tématu. Může se to stát? A cítíte v tomto směru nějaké reakce?
To, že v České televizi převažuje nějaký názorový směr, asi nemá smysl zpochybňovat, ostatně na své názory a přesvědčení má právo každý. Žádné médium není a nemůže být objektivní, protože v něm nepracují roboti, nýbrž reální lidé z masa a kostí. Nemám problém s tím, když má někdo nějaký názor, ale musí se k němu jednoznačně přihlásit, aby bylo jasné, za koho kope. Já se svými názory netajím, a proto bych byl rád, aby každý stejným způsobem odkrýval karty. V případě médií to tudíž znamená, že by měla povinně zveřejňovat svou názorovou afiliaci a – v případě soukromých – rovněž majetkovou a vlastnickou strukturu.
Pokud se vrátím k České televizi, ta by měla předkládat široké spektrum názorů, a proto zkrátka občas musí pozvat také někoho, kdo se vyjadřuje takříkajíc politicky nekorektně. Mně osobně už se také před časem stalo, že mě tam více než rok nepozvali, protože jsem asi někde prohlásil něco nevhodného, avšak pro mě to není a nebude důvod, abych své názory skrýval. Pokud mě tedy delší dobu nepozvou, bude to vypovídat spíš o České televizi než o mně.
Slova a varování bezpečnostních analytiků o tom, že kvůli muslimské migraci bude docházet ke konfliktům mezi migranty a místními obyvateli, se naplňují. Německo není jedinou zemí. Někteří odborníci se obávají silného nárůstu rasismu a extremismu, kam může tato situace až dojít? A jak tomu zabránit?
Především bych rád řekl, že pojmy jako populismus, extremismus, šovinismus nebo xenofobie se staly oblíbenými nálepkami médií pro každého, kdo odmítá eurounijní multikulturní evangelium. Obdobně se začaly používat i ještě silnější termíny jako fašismus a nacismus. Když slyším a čtu, jak kdekdo dává podobná označení třeba Okamurově SPD, v některých případech dokonce Miloši Zemanovi, tak můžu už jen nechápavě vrtět hlavou. Zatím nejdále došel Jan Čulík v Britských listech, podle něhož se Česko stává – cituji: „otevřeně fašistickým státem“.
Tenhle fantasmagorický blábol už jen demonstruje, jak se kdysi uznávaný Jan Čulík změnil v trochu směšnou a trochu politováníhodnou figurku. Samozřejmě se však nedá pominout skutečnost, že posilují i strany a skupiny, které jsou skutečně extremistické a pro které je slovo nacismus úplně namístě. Plnou vinu za to ale nese politický mainstream, který zjevně neumí nebo nechce řešit objektivně existující problémy, a tak se potom logicky nelze divit, že se voliči obracejí k jiným subjektům, někdy i takovým, které samy o sobě představují hrozbu. Odpověď je stále tatáž: konec politické korektnosti, pojmenování problémů a provádění řešení, jinak budou extremisté – míněno ti opravdoví, ne nálepkoví – logicky jedině dál posilovat.
Nevylučujete ani budoucí možnou internaci muslimů z Evropy poté, co proběhne větší útok s počtem obětí v řádech tisíců s tím, že někteří obyvatelé sami budou takový – nyní považovaný za příliš radikální – krok žádat. Existuje podle vás jiná možnost, jak se se současnou situací vypořádat, nebo je už příliš pozdě?
Pozdě už bylo dávno. Imigrační krize posledních let tu situaci sice zhoršila, ovšem nezapomínejme, že většinu teroristických útoků stále nepáchají čerství imigranti, ale naopak lidé, kteří tady už delší dobu žijí, často jsou to potomci imigrantů ve druhé nebo třetí generaci. Ten problém se tady začal tvořit už tehdy, kdy západní Evropa rezignovala na požadavek plné integrace, kterou nejprve tvrdě požadovali především Francouzi u přistěhovalců ze severní Afriky. Britové v tom však byli méně důslední a takoví Němci nebo Švédové už to nežádali takřka vůbec. Předpokládali, že imigrantům se tady buď bude tak líbit, že se integrují jaksi sami od sebe – viz ten z dnešního pohledu tragikomický výrok: z Turků budou nejlepší Němci, nebo se jim tady líbit nebude, a tudíž odejdou. Rezignování na požadavek integrace pak zákonitě vedlo k vytváření paralelních společností, jejichž extrémním projevem jsou ty nechvalně proslulé no-go zóny. Kdyby nebylo současné imigrační vlny, tak to, co Evropu čeká, by nastalo třeba o pár let později, ale nastalo by to nevyhnutelně tak jako tak.
Psali jsme:
Nyní je počet muslimů v Evropě odhadován na 50 milionů, do deseti let má údajně vzrůst jednou tolik. Bude podle vás – kvůli porodnosti Evropanů i migrační politice – nakonec Evropa muslimská, pokud by nedošlo ke zmíněné internaci? Hrozí vůbec takové nebezpečí?
Oněch padesát milionů v sobě zahrnuje také Rusko, ve státech Evropské unie je to dnes necelých třicet milionů, avšak jde samozřejmě o velice závažná čísla, která navíc neustále rostou. Mnozí politici doufali a někteří zřejmě stále doufají, že se vytvoří evropský islám, tedy liberální sekulární verze srovnatelná s tím, jak se za staletí vývoje změnilo křesťanství. Ale nic takového se zjevně neděje, rozhodně nikoli ve velkém měřítku. Místo toho nám hrozí islámská Evropa, respektive islamizace starého kontinentu. Více muslimů znamená více voličů, takže by jim zjednodušeně řečeno stačilo počkat, než vyhrají ve volbách.
Ostatně už nyní zasedá v nizozemském parlamentu jednoznačně islamistická a antisemitská strana DENK a občas také slýcháme ve státech s nejsilnějšími muslimskými menšinami, jako jsou Velká Británie, Francie a Švédsko, stále silnější politické požadavky, a to včetně zavedení práva šaría. Nejprve jen pro muslimy, jejichž komunity by tak vlastně byly vyvázány z většinového právního systému, a později pro všechny, což by fakticky znamenalo převzetí moci. Já jsem bytostný optimista a jsem si jistý, že se to nestane, protože proti těmto procesům se začíná zdvihat vzrůstající odpor, ovšem stejně tak jsem si zcela jistý, že se to ve výsledku nemůže obejít bez násilného ozbrojeného konfliktu.
Evropská unie je stále a znovu kritizována za nedostatečnou činnost a důsledky migrační politiky. Pokročila někam za dobu, kdy začala migrační krize? Za jaké kroky ji lze pochválit?
V doslovném smyslu ji asi nelze chválit za nic, v ironickém určitě za hodně věcí. Třeba to, jak se snažila protlačovat stupidní imigrační kvóty, jen ukazuje, že sama Evropská unie ztratila demokratický charakter, a proto zmizela jakákoli povinnost se jí v čemkoli podřizovat. Od schválení imigračních kvót to beru tak, že Evropská unie přišla o veškerou legitimitu, takže už můžeme jakýkoliv příkaz nebo zákaz klidně ignorovat. A ten tlak, který z Bruselu směřuje na Polsko a Maďarsko a v menším měřítku i na Česko, je ve skutečnosti vysoce užitečný, protože zcela logicky vede země Visegrádské čtyřky k hlubší spolupráci.
Za to bychom měli být Unii opravdu vděční, protože až se v dohledné době rozpadne, tak tady bude víceméně připravený středoevropský blok, který bude moci jednat s Německem i s Ruskem jako rovný s rovným. A Česko by se mělo snažit, aby ve středoevropském bloku hrálo silnou roli. Vidím to jako jediný realistický postup, jinak hrozí, že se o střední Evropu budou – zase – přetahovat Němci a Rusové a možná také Turci a že z českých zemí se – zase – stane fakticky něčí spolková země nebo gubernie.
Jak vnímáte v souvislosti s bezpečností a obranou snahy Evropské unie omezit držitele zbraní a vládu České republiky, která kvůli tomu bude muset zasáhnout do ústavy?
Ta novela Ústavy má mou podporu, ale osobně to nepokládám za nejlepší řešení, protože je to takové české švejkování. Já bych dával přednost otevřenému vzdoru. Ten jsme měli uplatnit už v době, kdy se o té idiotské směrnici jednalo, podobně jako Finové, kteří si pro sebe vlastně vyvzdorovali výjimku, protože otevřeně pohrozili, že jinak prostě tu směrnici implementovat nebudou. My jsme mohli dělat totéž, jenže naše delegace toho zjevně nebyla schopna. Proto bych nyní uvítal, kdyby vedoucí političtí představitelé, tedy prezident, předseda vlády, předsedové komor, siloví ministři, předsedové hlavních politických stran a podobně vydali prohlášení, v němž by onu směrnici jednomyslně odmítli s tím, že Česko ji zkrátka implementovat nebude a případným sankcím se nepodřídí.
Tenhle krok by měl být vyhlášen jako jednostranná výjimka mimo rámec evropských smluv, protože jde o otázku národní bezpečnosti. Jsem velmi zvědav, jak by se bruselští byrokrati postavili proti takovému vyjádření odporu, ale možná by je napadlo vyrobit kvůli tomu nějakou další směrnici. To je totiž to jediné, na co se Evropská unie zmůže, jinak už je naprosto impotentní. Možná neskončí formálně nikdy, přestože se pochopitelně už záhy fakticky rozpadne, ovšem ta stáda byrokratů budou dál tvořit kvanta nesmyslů a šířit je do světa, aniž tomu nakonec věnuje pozornost někdo jiný než jen oni sami.
A pomohou taková opatření proti teroristickým útokům tak, jak tvrdí zastánci opatření?
Třebaže jsem velký zastánce práva na držení zbraně, vždycky také všem radím, aby v tom nepodléhali nějaké extrémní idealizaci. Ano, zbraně v rukou zákona dbalých občanů jsou určitě pozitivní věc. Ano, ve Švýcarsku, Finsku, Izraeli nebo Texasu je nízká násilná kriminalita a dá se tam vysledovat propojení s počtem zbraní mezi obyvateli, to však neznamená, že ozbrojení civilisté mohou zabránit jakémukoli trestnému činu nebo teroristickému útoku. Ano, takové případy se leckdy stávají, jsou chvályhodné a je třeba se jimi inspirovat, avšak dodržování bezpečnosti a veřejného pořádku je především záležitostí složek veřejné moci, tedy policie, armády či zpravodajských služeb. Ozbrojení civilisté budou vždy jen doplňkem, byť doplňkem někdy ohromně důležitým, protože policisté a vojáci samozřejmě nemohou být všude. A právě proto je vhodné a nutné, aby stát vycházel vstříc zákona dbalým občanům, kteří se prostřednictvím své zbraně hodlají podílet na ochraně životů, zdraví, majetku, pořádku a bezpečnosti. K tomu je ale pochopitelně nezbytné tu zbraň nejenom vlastnit a nosit, ale také – a na to by se nemělo nikdy zapomínat – s ní umět efektivně a bezpečně zacházet.
Nakolik souhlasíte s citátem George Orwella? „Totalitní stát může dělat velké věci, ale jednu věc udělat nemůže: nemůže dát dělníkovi v továrně pušku a říct mu, aby si ji vzal domů a měl ji v ložnici. Puška visící na zdi dělníkova příbytku nebo farmářovy chýše je symbolem demokracie. A je naším úkolem dohlédnout, aby tam zůstala.“
Jednoznačně souhlasím. Nastupující totality vždycky začínaly tím, že většině lidí sebraly zbraně, aby je mohly mít jen státní represivní složky. Kdykoli tedy někdo argumentuje tím oblíbeným nesmyslem, že zbraně způsobují zločinnost, pak se naprosto logicky musím ptát, na co je mají policisté. K tomu citátu od Orwella ale musím doplnit ještě to, čím jsem ukončil svou předchozí odpověď, tedy že onen dělník či farmář musí umět s tou puškou zacházet. Nejsem tudíž zastánce toho modelu některých států USA, kde si lze koupit pistoli bez jakýchkoli omezení, registrací či zkoušek. Myslím, že český systém je v tom nastavený velice dobře.
Chceš zbraň? V pořádku, slož testy teoretických znalostí, zvládni psychotesty, ukaž schopnost aspoň trochu slušně střílet, a potom si tu pistoli samozřejmě můžeš koupit a používat ji. Možná bych se pobavil o menších úpravách kategorií zbraní, nijak zásadně bych však nehýbal s tím, co se od zájemce o zbrojní průkaz žádá. Jak říkám, český systém je nastavený hodně dobře, vlastně by měl sloužit jako inspirace pro jiné evropské země. A pokud nám chce někdo diktovat jeho změny, pak se logicky setká přinejmenším s velkým podezřením, ne-li nepřátelstvím. Jak se říká, pokud vám vláda chce sebrat zbraně, pak vězte, že je budete brzy potřebovat.
Slyšeli jsme o tom, že zahraniční vlivy se snaží tlačit na výsledky českých prezidentských voleb. Jak velký vliv mohou na výsledky mít?
Mám pocit, že se začíná vracet období, kdy se tady vyjednávalo o americkém radaru a kdy se zastánci a odpůrci navzájem častovali tím, že jsou agenti té nebo oné zahraniční mocnosti. Každopádně se zde neustále zaměňují a směšují dvě sice související, ovšem různé věci. Ta první je činnost zpravodajských služeb na našem území. Je naprosto nepochybné, že zde působí agenti různých tajných služeb a snaží se tady získávat informace, případně i nějak ovlivňovat různé procesy. To je normální a není to nic, co by zpravodajské služby po světě nečinily už desítky či stovky let, vždyť je to jejich základní úkol.
Druhá věc je ale tvrzení, že tyto služby skutečně nějak ovlivnily volby a jejich výsledek. BIS uvedla, že nemá o ničem takovém důkaz, a já nemám důvod jí nevěřit. Je docela možné, že se nějaké tajné služby snažily tady zapůsobit ve prospěch nějaké strany nebo kandidáta, opravdu však pochybuji, že by jejich snaha mohla relevantně ovlivnit výsledek voleb. Některé komentáře vzbuzují dojem, že za každým, kdo volil Miloše Zemana, stál Putin s namířenou pistolí. V tomto případě nabízím teorii, že za každým, kdo volil Jiřího Drahoše, stál Jean-Claude Juncker se zvednutou láhví.
Snad nikdo si nemohl nevšimnout, že své místo v ovlivňování politického dění si našlo nové médium, které svou silou a schopností ovlivňovat názory lidí šlape směle na paty mnohým tradičním novinám a zatím nepodléhá žádné cenzuře. Jde o řetězové e-maily, které bezesporu do značné míry ovlivnily i letošní prezidentské volby. „Ve skutečnosti sílu nového média nikdo nezná přesně, což je dobře,“ rozepsal se v komentáři na serveru Institutu Václava Klause sociolog Petr Hampl. Naopak profesor Jiří Drahoš takzvané řetězové e-maily kritizoval, jejich prostřednictvím se šířily jeho neúprosná kritika a lži. Jak k tomuto „novému médiu“ přistupovat? A jaké s sebou nese nebezpečí?
Ono se už skutečně s jistotou ví, že ty řetězové e-maily ovlivnily výsledek prezidentských voleb? Možná ano, ale jak moc? To se podle mě nedá určit, protože dost pochybuji, že někdo dostal jeden nebo dva e-maily a jenom na základě toho se rozhodl, že bude volit toho či onoho kandidáta. Rozhodnutí člověka o tom, koho bude volit, vždycky ovlivňuje spousta faktorů. Podle mě není seriózní jeden z nich takhle oddělit a ukázat na něj jako na klíčový a rozhodující. Já bych třeba řekl, že televizní duely mezi prvním a druhým kolem zapůsobily víc než řetězové e-maily. Hodně velký vliv měl i mediální mainstream, který se téměř jednohlasně postavil na pozice Antizemanů, což mělo zjevně podobný efekt jako to, že se většina amerických médií postavila za Hillary Clintonovou, tedy efekt kontraproduktivní.
Pokud média se špatnou pověstí někomu takhle fandí, pak to je polibek smrti. Osobně bych ty řetězové e-maily nějak moc nepřeceňoval a bral bych je pouze jako další položku v dlouhém seznamu faktorů, které ovlivňují názory lidí. Každopádně platí, že žádné informace z novin, televize, sociálních sítí, e-mailů či jakéhokoliv jiného zdroje se nesmějí brát jako zjevená Boží pravda. Člověk, respektive volič, by měl mít nejen otevřenou mysl, díky níž je přístupný různým názorům, ale také mysl zdravě skeptickou a kritickou. Manipulátoři totiž mohou manipulovat jedině tehdy, pokud jim to dovolíme.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
