Po svém vzniku v lednu 1993 se Česká republika vyznačovala velmi vysokou úrovní zaměstnanosti a velmi nízkou úrovní nezaměstnanosti, čehož bylo dosaženo zejména díky významnému růstu české ekonomiky. Období do roku 1996 charakterizované vysokou zaměstnaností osob v produktivním věku lze však dávat do souvislosti i s postupným dozníváním socialistického modelu trhu práce. Velmi vysoké zaměstnanosti mladých osob (vysoké školy byly stále dostupné pro úzký okruh lidí) bylo dosaženo i v kontextu jejich bezproblémového uplatnění na trhu práce. Radikální pokles plodnosti po roce 1993, kdy mladí lidé začali odkládat narození prvního dítěte, jen podpořil trend velmi vysoké zaměstnanosti.

Pokles ekonomické výkonnosti (zadlužení bank, restriktivní měnová a fiskální politika) po roce 1997 ukázal nový prvek porevoluční společnosti v podobě nechtěné nezaměstnanosti. „Míra nezaměstnanosti z hodnot 3 až 4 procent se v roce 2000 blížila hranici 10 %, což je stále historické maximum České republiky. Pokles zaměstnanosti byl zákonitý, překvapivě se však zvyšovala průměrná skutečně odpracovaná doba na jednoho zaměstnaného. Jednalo se o dobu, kdy se slovo „busy“ stalo mantrou úspěšného života ve společnosti,“ uvedl Ondřej Nývlt z odboru statistiky trhu práce a rovných příležitostí ČSÚ.

První roky našeho tisíciletí přinesly ekonomické oživení, které pramenilo z celkové restrukturalizace průmyslu, zvyšování konkurenceschopnosti či přílivu nových zahraničních investic. Celkové zvyšování produktivity práce se však nepromítlo do snižování nezaměstnanosti. Společnost se vůbec poprvé musela vypořádat s novou situací – růstem počtu osob, které nemohou delší dobu sehnat práci. Míra dlouhodobé nezaměstnanosti překročila hranici 4 % a byla nejvyšší v celém období 1993–2013.