Posledních téměř třicet let působí pro některé Západ, jehož jsme se stali součástí, jako putování od krize ke krizi. Terorismus, finanční krize, migrační krize, válka na Ukrajině, do toho se stále zejména v Evropě nedaří nastartovat ekonomický růst. Jak to je, podle vás? Sledujeme „léta klopýtání“, nebo jen nejsme schopni vidět to pozitivní?
Nejpozději v 80. letech minulého století narazil kapitalismus na nasycené trhy. Lidé v rozvinutých zemích již netouží po věcech tak náruživě, aby to stačilo k trvalému stupňování hospodářského růstu. A proto v posledních třech dekádách, od zániku komunismu, roste počet neúspěšných pokusů zajistit přežití kapitalistického výrobního způsobu a jejich selhání. Na prvním místě to byl neúspěšný pokus o totální internacionalizaci výroby a spotřeby, tedy globalizace, která však právě končí. K ní patří postupující koncentrace hospodářské moci v rukou korporací a finančního průmyslu, která vyústila v diktátorské fantazie á la Great Reset.
Trvalá snaha o zlevnění a zrychlení výroby vede k hysterickému robotizování všeho, a to přesto, že kapitalismus nemá problém s nedostatkem, nýbrž s nadbytkem. Kdo však bude kupovat zboží, které bude vyráběno bez lidské práce a tudíž i bez platů pro průměrně schopné lidi? Není proto náhodou, že se ve vyšinutých mozcích těch nejbohatších vynořila myšlenka použít válku na evropském kontinentě jako nástroj ke zničení všeho a k obnově ekonomického růstu.
Selhání hospodářských vůdců doplňuje degenerace politických elit. Dnešní politici jsou, až na řídké výjimky, názorově promiskuitní političtí podnikatelé, kteří formulují politiku s cílem vlastního prospěchu a podporují všechno, co jim umožňuje získat, vytěžovat a udržet moc. Z toho plyne, že vlády stále častěji vybírají nerealistické cíle a porušují sliby, smlouvy a zákony. Své občany nereprezentují, ale za to jim zvěstují „bezalternativní opatření“, která formulují nevolení a za svá rozhodnutí nezodpovědní experti a lobbisté. Politické elity jsou si vědomy své pochybné legitimity a o to bezohledněji svou moc zneužívají a agresivněji ochraňují.
„Léta klopýtání“ jsou tedy příznakem nutnosti změny dosavadního hospodářského a politického systému západního světa.
V Česku se v návaznosti na ony úvahy o krizi v poslední době vede intenzivnější debata, zda se politika fixace na západní struktury, pro kterou jsme se rozhodli v devadesátých letech, už nevyčerpala. Dokážou, podle vašeho názoru, dnes čeští politici uvažovat o naší roli ve světě a aktivně ji utvářet tak, aby skutečně prospívala českým zájmům?
Donald Trump právě uděluje celému světu názornou lekci bezpodmínečného zastávání národních zájmů. Je pravda, že sklony upřednostňovat národní zájmy se objevily již před Trumpem. Delší dobu pozorujeme otevřené nebo skryté odmítání národů, přijmout koncepce „globálního vládnutí“, které by neznamenaly nic než světovládu korporací a plutokracie. Trumpova agenda „Udělejme Ameriku opět velikou“ (MAGA) nepřímo nutí všechny ostatní vlády, aby dělaly totéž. A to je dobře.
Naše elity bohužel nejsou již tradičně schopny sloužit národním zájmům, a místo toho se programově podřizují silnějším hráčům. Když jsem byl mladý, tak československá „strana a vláda“ holdovala heslu „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“. Dnešní postoj našich elit je právě opačný.
Země BRICS používají rády termín „globální Jih“, v jejich podání ne-západní země, které si přejí nepodléhat zájmům a ekonomickému vlivu Západu. Je to budoucí trend, který bude napříč světem sílit?
Megatrend v současné mezinárodní politice je multilateralismus, to znamená odklon od dosud prosazovaného unilaterálního světa dominovaného Západem, v čele se Spojenými státy. Tento vývojový obrat úzce souvisí se zmíněným vyčerpáním potenciálu globalizace pro ekonomický růst. K tomu přistupuje skutečnost, že USA jsou slábnoucí hegemon, který již není schopen financovat náklady své imperiální politiky. Spojeným státům, s více než třicetiletým zpožděním, hrozí osud Sovětského svazu, který podklesl pod náklady své hegemonie začátkem 90. let minulého století.
USA se donedávna s oblibou inscenovaly jako „benevolentní hegemon“, ale fakticky operovaly podle metody „rozděl a panuj“. Svrhávaly režimy, vyvolávaly války a rozkládaly státy, které se nechtěly podřídit. Časem však posílili globální hráči ve druhém sledu světové pyramidy moci (Čína, Rusko a Indie) do té míry, že se mohli pokusit vytvořit mocenskou alternativu vůči americkému unilateralismu. BRICS je organizačně ztělesněné zklamání z šikanujícího a imperialistického Západu.
Nejpozději po finanční krizi roku 2008 přestal existovat jednotný Západ jako společenství nejsilnějších ekonomik světa. Jeho úpadek dále pokračoval a nejpozději od roku 2020 se západní svět zájmově atomizuje. Spojené státy již nebyly dost silné na to, aby vystupovaly vůči svým spojencům jako benevolentní hegemon a od roku 2022 začaly s evropskými státy zacházet jako s vazaly. Zahnaly Západoevropany do politiky sankcí proti Rusku, která však jednoznačně poškodila hlavně je samotné. Ztělesňuje to radikální zdražení energií, které podkopalo konkurenceschopnost evropských vůči americkým producentům. Všechny tyto události posílily již tak existující megatrend ke „znovuobjevení“ národních zájmů.
Psali jsme:
Ministr zahraničí Rubio, ale i jiní američtí činitelé v minulých měsících naznačovali, že by Rusko rádi odlákali od Číny, kterou považují za skutečnou geostrategickou hrozbu. Jak se daří USA realizovat tuto geopolitickou hru?
Považuji se za nejprofilovanějšího zástupce tzv. realistické politologické školy, v Česku. A proto je pro mě zcela nepochopitelné, že na tuto samozřejmou myšlenku přišly elity Spojených států až teď. Proč Donald Trump nerozeznal již po svém prvním zvolení, že s odstupem nejdůležitějším konkurentem Spojených států je Čína? Proč Spojené státy pod „Trumpem 1“, a zejména za Bidenova politického skomírání, vedly v Ukrajině zástupnou válku s Ruskem, a proč ztrácely čas a síly neúspěšnými pokusy Rusko oslabit? Jak to, že Washington tak dlouho nechápal, že zástupná válka s Ruskem Moskvu vhání do spojenectví s Čínou a zároveň dává Pekingu čas na další rozvoj jeho mocenského potenciálu? „Trump 2“ se teď snaží ukončit konflikt s Ruskem z těch samých důvodů, které byly pravdivé již v jeho prvním období: Hlavním soupeřem Spojených států je Čína.
Donald Trump sliboval, že s jeho zvolením přijde zásadní změna světové bezpečnostní architektury. Lze s půlroční zkušeností říci, zda se podařilo něco ve světě změnit, a případně jakým směrem?
Pokud jde o světovou bezpečnostní architekturu, tak Donald Trump i nadále používá metodu „změny režimů“, tj. vyvolávat války, a rozkládá státy, které se nechtějí podřídit, a kombinuje ji s vytvářením nových prvků světové bezpečnostní architektury. Na ostří nože dotažená tradiční intervencionistická politika se osvědčila při nedávných útocích Američanů na Írán. Jestli to bylo poslední slovo na téma „bomba pro ajatolláhy“, tak to byl odvážný a úspěšný tah prezidenta USA.
Zcela novým prvkem světové bezpečnostní architektury je dramatické oslabení NATO a zpochybnění paragrafu 5 Severoatlantické smlouvy. USA nikdy doopravdy nechtěly úspěšnou Evropskou unii, ale teď dávají zcela bezostyšně najevo, že chtějí atomizovanou a deindustrializovanou Evropu, která se má hroutit pod výdaji na vlastní obranu a na saturování zničené Ukrajiny, zatímco USA se odporoučí do Asie. Ano, s Trumpem přišla zásadní změna světové bezpečnostní architektury – a sice oslabení NATO a odklon od Evropy.
A to ještě není všechno. Co se stane, když pravděpodobná americko-ruská dohoda ohledně Ukrajiny vdechne nový život klinicky mrtvému procesu zbrojní kontroly a odzbrojování mezi Moskvou a Washingtonem? Co si pak Evropané počnou se svými zbrojními programy a s miliardami, které již vydali a chtějí dále investovat? Klasická moudrost bezpečnostně-politického myšlení říká, že státy zbrojí vždy pro minulou válku. Na jakou válku a jak se budou připravovat Evropané pod jasnozřivým vedením Evropské unie?
Psali jsme:
Na počátku prázdnin svět sledoval Blízký východ, kde proti Íránu zasáhl nejprve Izrael a později letecky USA. Nehrozily by ale při nestabilitě v Íránu stejné nebo ještě větší globální dopady, jako způsobil rozpad vlády v Iráku (dekáda teroristických útoků napříč celým světem) nebo v Libyi (milionová vlna migrace z Afriky do Evropy)?
Jak jsem již naznačil, tak zatím se zdá, že nukleární vyzbrojování Íránu se odsunulo do podzemí a také v čase. Zároveň je Blízký východ klasickým příkladem opotřebovanosti dosavadní intervencionistické metody americké zahraniční politiky. Jak v Íránu, tak v Izraeli se ukazuje, že snaha Washingtonu vojensky kontrolovat Blízký východ kvůli dostupnosti energií pro vlastní a světové hospodářství je zároveň příliš drahá a vzhledem k tomu málo účinná. Umím si představit, že bezpečnostní garance pro Izrael přetrvá, ale vojenská obrana ropných polí a transportních cest bude oslabena a doplněna čistě komerčními dohodami s vlastníky surovin.
Teroristické útoky napříč světem neočekávám, tím spíše, že v souvislosti s Trumpovou ofenzivou proti deep state se ukázalo, že za teroristickými útoky minulých let stáli nejen islamisté, ale často všemožné západní tajné služby.
A pokud jde o novou migrační vlnu, tak bych chtěl poznamenat toto: Jakkoliv se to možná nezdá pravděpodobné, tak podle mého názoru slábne vliv tzv. filantropů, kteří se od roku 2015 „zasloužili“ o zamořování Evropy barbary. V souvislosti se zmíněnou renesancí národních zájmů naopak posiluje vůle zavřít hranice. K tomu přistupuje rostoucí odpor domácího obyvatelstva a jeho posilující politické reprezentace, který by se dokonce mohl stát jednou z hlavních příčin hrozícího rozpadu Evropské unie.
Fotogalerie: - Svět včera, dnes a zítra
A je tu i válka na Ukrajině, kterou Trump doposud neukončil, ačkoliv mluvil o tom, že se mu to povede v řádu hodin. Profesor Jeffrey Sachs tvrdí, že Trumpovu snahu sabotuje americký establishment, který chce válčit proti Rusku. Jiní jako viníka ukazují na Putina. Kde vidíte příčiny vy?
Řešení konfliktu Ruska s Ukrajinou v řádu hodin bylo volební heslo. Je pozoruhodné, že se nad tím pozastavují zrovna evropští politici a média, kteří bezostyšně zapomínají na své vlastní sliby a nepravdivé předpovědi. To je o to pikantnější, že evropské vlády (s výjimkou Viktora Orbána) neudělaly pro ukončení války na Ukrajině vůbec nic – a právě v těchto dnech se za každou cenu snaží blokovat dohodu Trumpa s Putinem. Z pozadí jim vede ruku americký průmyslově-zbrojařský komplex, ale velmi energicky také londýnská City. Posedlost Angličanů myšlenkou na ovládnutí Ruska má úctyhodnou tradici, kterou založil britský myslitel přelomu 20. století Halford Mackinder. Ten zastával plauzibilní názor, že ten, kdo ovládne evropské Rusko a západní Sibiř, bude vládnout světu.
Druhý důvod, proč Evropané nechtějí rychlé ukončení války mezi Ruskem a Ukrajinou, jsem již naznačil v předchozí odpovědi. Evropské vlády s obavami sledují Trumpův bezpečnostně-politický odklon od Evropy. S ukončením války na Ukrajině spojují oprávněné obavy z odsunu amerických jednotek z Evropy do Asie. A navíc se evropští politici a jejich dvorní experti od roku 2022 předháněli v prognózách „nevyhnutelné porážky“ Ruska. Je jim samozřejmě nepříjemné ztratit zároveň tvář a také americkou vojenskou podporu.
Donald Trump je v úřadu teprve něco přes půl roku, zatímco jeho předchůdce neudělal za čtyři roky vůbec žádný pokrok. Ukončení války na Ukrajině není jednoduché zejména proto, že to je zástupný konflikt amerických neokonzervativních ideologů a na válce bohatnoucího vojensko-průmyslového sektoru proti Rusku. Na začátku tohoto roku jsem předpověděl, že na jeho konci uvidíme výrazný posun k míru na Ukrajině. Zatím nevidím důvod tuto prognózu revidovat.
Psali jsme:
U nás se za bezpečnostní hrozbu považuje jakákoliv spolupráce s Ruskem – i jen prostá komunikace. Tuto fobii sdílí podstatná část politické reprezentace, bezpečnostní komunita i množství vlivných žurnalistů. Jak moc tato atmosféra může ovlivnit budoucí roli ČR ve světě a schopnost činit racionální rozhodnutí v našem nejlepším zájmu?
V tomto ohledu je štěstí, že se naše země nevyskytuje moc často na titulních stránkách světového tisku. Ptáte-li se na „racionální rozhodnutí“ českých elit, tak věci vidím pragmaticky. O kvalitě naší politické reprezentace, bezpečnostní komunity a „vlivných“ žurnalistů si nedělám žádné iluze, ale přesto jsem si jistý, že se mezi nimi najdou lidé, kteří mají rozumné názory. Jenom se je bojí vyslovit. Jejich skrytá „racionalita“ se projeví, až to bude méně riskantní. A vzhledem k tomu, že americká politika má jasný a trvalý směr, tak by mělo být jen otázkou času, kdy se česká politika a média ke svému a našemu prospěchu podřídí „trumpovskému myšlení“. Je, pravda, zahanbující, že vládci naší země většinou jen „plavou s tím kterým hlavním proudem“.
Ale abych nekritizoval jenom tzv. elity. Velkou část viny na mizerné úrovni naší celospolečenské debaty o zahraničněpolitických a bezpečnostní otázkách nesou obyčejní lidé, kteří, plně zaměstnaní a znavení konzumem a zábavou, nemají síly na to, hledat si alternativní zdroje informací a hlavně chovat se jako svobodomyslní, sebevědomí a kritičtí občané.
Ačkoliv jsou konzervativní „trumpovská“ hnutí elitami značkována jako nezodpovědní hlupáci opírající se o hloupé voliče, v USA i v Evropě posilují. Současně proti nim stále intenzivně bojuje evropský establishment ve spojení s unijními institucemi, nejnověji unijní legislativou proti hate speech. Můžeme se dočkat přelití „trumpovské vlny“ v nějaké formě do Evropy či do jiných světových končin?
Spojené státy jako dominantní západní velmoc nastavují pod vládou prezidenta Trumpa scénáře a tematický repertoár společenské debaty v ostatních západních zemích. To platí o to více, že evropské vlády se v éře „Trump 2“ nacházejí v pozici vazalů USA mnohem výrazněji než kdykoliv v poválečné historii. To, co zmiňujete o současném chování evropského establishmentu, je trucovité a samozřejmě jen dočasné vzpírání evropské vrchnosti, která slepě poslouchala Joea Bidena a chtěla poslouchat Kamalu Harris. Teď ale musí poslouchat Donalda Trumpa, který se posmívá „větrníkům“ a celému Green Dealu, zavrhuje wokeness-agendu a sabotuje – za vydatné podpory viceprezidenta J. D. Vance a Muskova X – snahy evropských vlád omezovat svobodu slova svých občanů. Jsem realista, a proto jsem si jistý, že oportunisté všude v evropských elitách právě pečlivě kalkulují, kdy názorově „přeběhnou“ na stranu amerického prezidenta USA.
Obecně platí, že když se vrchnost musí snažit ubránit své názory tím, že se nesmějí kritizovat, tak to jen dokazuje jejich faktickou slabost. Z toho plyne i to, že možná dočasně dokážou umlčet kritiku svých postojů, ale nezvýší tím jejich pravdivost a popularitu. Natož aby si občané mysleli to, co jim vnucují, nebo aby se dokonce podle toho chovali. Tím, že se myšlenka zakáže, to neznamená ani to, že přestane působit, ani to, že se lidé podle ní nebudou chovat. Živočišný druh člověk přežil proto, že se umí přetvařovat. Zákaz určitých názorů způsobí jenom to, že se tak často neobjevují ve veřejné diskusi, ale „destruktivní“ potenciál těchto myšlenek působí dál.
Navíc si myslím, že z celého našeho rozhovoru plyne zjištění, že kyvadlo dějin se nepohybuje ani směrem k absurdním wokeness-koncepcím, ani k ekologické agendě nebo k „pestré společnosti“, natož k moralizující politice. Duchem a tématem naší doby je svoboda jedince.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 4 čtenáři)
Je Donald Trump budoucností "Západu"?
autor: Jakub Vosáhlo
