Stěžovatel je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem byl vzat do vazby z důvodů podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu (důvodná obava z útěku a pokračování v trestné činnosti). Jeho následná stížnost byla zamítnuta. Dalším usnesením okresního soudu byl stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu. Při dalším rozhodování o trvání vazby však okresní soud rozhodl o propuštění stěžovatele z vazby, proti tomuto rozhodnutí podala stížnost státní zástupkyně a Krajský soud nad Labem usnesení soudu prvního stupně zrušil a žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítl. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností, v níž namítal, že hrozba vysokým trestem, kterou stížnostní soud uvedl jako hlavní argument pro naplnění útěkového vazebního důvodu, není sama o sobě dostačujícím argumentem.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Uvedený vazební důvod byl podle závěrů stížnostního soudu založen předně tím, že stěžovateli hrozí velmi citelný trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby v rozmezí 10 až 18 let. Ústavní soud se ztotožňuje s argumentací stěžovatele, že hrozba vysokým trestem nemůže být jediným důvodem pro vzetí, natož pak pro další trvání vazby. Ústavní soud se proto zaměřil na posouzení, jaké (další) konkrétní skutečnosti zakládající důvodnou obavu z útěku stěžovatele soud zjistil, žádné však v jeho odůvodnění neshledal.