V řízení před soudem prvního stupně byl tehdy nezletilý syn stěžovatele svěřen do střídavé výchovy rodičů a stěžovateli bylo stanoveno výživné do budoucna pro dobu po rozvodu manželství ve výši 100.000 Kč měsíčně s tím, že 30.000 Kč bude splatných k rukám matky a zbývajících 70.000 Kč na účet nezletilého. Kromě toho bylo soudem rozhodnuto o výživném zpětně od července 2008 do března 2014, dluh na výživném činil celkem 10.160.000 Kč, soud tuto částku rozložil do dvou splátek – první splátka 2.160.000 Kč k rukám matky do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a druhá splátka 8.000.000 Kč splatná nejpozději ke dni zletilosti syna na jeho účet v bance. Odvolací soud změnil prvostupňový rozsudek tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit na dlužném výživném částku 8.000.000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku na účet nezletilého syna. Oba soudy vycházely při stanovení výše vyživovací povinnosti stěžovatele zejména z toho, že podle zákona má dítě právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Stěžovatel obě rozhodnutí obecných soudů napadl ústavní stížností s poukazem na to, že se jedná o enormně vysokou částku, jejíž výše byla určena mechanicky a za jediné kritérium sloužila shodná životní úroveň s rodiči, aniž by se soudy zabývaly tím, jaká je současná životní úroveň nezletilého a co je skutečně jeho nejlepším zájmem.

V předmětném případě považuje Ústavní soud za podstatné především posouzení toho, zda lze v nejlepším zájmu dítěte a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, výši výživného, včetně tvorby úspor, limitovat určitou horní hranicí či nikoliv. V této souvislosti provedl Ústavní soud komparaci právní úpravy v okolních státech (na Slovensku, v Polsku, v Německu a v Rakousku), z níž vyplynulo, že v žádném z vybraných států není maximální výše výživného stanovena zákonem. Ovšem například v rakouské judikatuře osoby s nadstandardními příjmy tvoří zvláštní kategorii případů, přičemž existuje něco jako „luxusní hranice“, která má sloužit jako korekce přespříliš vysokého výživného, jež by nebylo výchovné. Bylo zjištěno, že zatímco se některé sousední státy zaměřují ve své právní úpravě či judikatuře na poměrně sofistikované návody na výpočet výživného, v České republice je ponecháno na soudci, aby v každém individuálním případě přezkoumal okolnosti případu, zejména pak možnosti, schopnosti a majetkové poměry rodičů a následně přiznal tomu odpovídající výši výživného.

Obecné soudy vyšly ze tří zákonných hledisek: jedná se o odůvodněné potřeby oprávněného, jeho majetkové poměry a schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Z tohoto úhlu pohledu není rozhodnutím čeho vytknout. Dle názoru Ústavního soudu by však obecné soudy při stanovování výše výživného neměly odhlížet od obecných racionálních a mravních hledisek, případně práv rodičů plynoucích z jejich rodičovské odpovědnosti. Jinými slovy, to, že povinný je objektivně schopen plnit oprávněnému určitou výši výživného, ještě neznamená, že by se mu jí mělo bez dalšího dostat.