„Pokud se týká dnešních komunistů, nelze ale paušalizovat, protože se to netýká všech, vidím problém jinde. Jejich názory vyplývají buď z neznalosti historických faktů, nebo ze skutečnosti, že je ani znát nechtějí. Výrazně vystupuje tento faktor do popředí třeba u mladých komunistů. Důkazem je i veřejně přístupný obsah jejich webu,“ říká historik František Hanzlík, kterému nedávno vyšla obsáhlá a dokumentačně velmi vybavená kniha o Bedřichu Reicinovi, jednom z nejfanatičtějších komunistů v době od konce války do procesu s Rudolfem Slánským v roce 1952, kdy byl popraven.
Proč zpravodajec Reicin?
Historik Hanzlík od roku 1985 do 1990 zpracovával disertační práci na téma formování důstojnického sboru armády v letech 1945 až 1948. Do roku 1990 byly všechny informace o činnosti této složky přísně utajovány. Paradoxně i o činnosti OBZ, což byla vojenská zpravodajská služba, těsně po válce. Právě od roku 1990 se touto problematikou začal zabývat podrobně. Výsledkem byla publikace vydaná v roce 1997, která se jmenuje Únor 1948 výsledek nerovného zápasu (Tajné služby na cestě KSČ k moci). Následovala publikace Vojenské obranné zpravodajství v zápase o politickou moc 1945 - 1950 v roce 2003.
K tématu:
Aktuální kniha Bez milosti a slitování B. Reicin fanatik rudého teroru je výsledkem studia v archivech doma i v zahraničí v letech 1985 až 2010, rozhovorů s pamětníky z let 1990 až 2010 a využití materiálů získaných při přípravě hodinového dokumentu k působení B. Reicina, který byl uveden Českou televizí v roce 2002. Bylo natočeno více jak devatenáct hodin rozhovorů s pamětníky jako osobní řidič, sestřenice, spolubojovníci, perzekuovaní důstojníci a tak dále. Byla využita i analýza výsledků činnosti Barákovy, Kolderovy a Pillerovy komise, které prošetřovaly nezákonnosti po roce 1948 včetně činnosti Reicina a OBZ. Celkem se jednalo o desetitisíce stran různých materiálů.
Bedřicha Reicina lze podle Hanzlíka zařadit ke skupině, která byla vždy v KSČ i mimo ni vnímána jako fanatici. Jednalo se o Václava Kopeckého, Rudolfa Slánského, Karla Švába, Jaroslava Procházku, Karla Vaše a další. V nové knize se píše o jeho podivném zatčení a propuštění gestapem, ne dvakrát statečném působení u Buzuluku, budování obranného zpravodajství až do pozice jedné z nejsilnějších struktur za bývalého režimu, ale i zatčení společně se Slánským a ostatními pachateli z takzvaného protistátního spikleneckého centra a popravě. V roce 1963 byl takzvanou Kolderovou komisí rehabilitován.
Komunisté si neváží některých historiků
„Tehdy jsem snad ještě ani nežil, takže to nemohu hodnotit. Události, které se děly v minulých vládách, jsou dobově podmíněné. Historici nám obecně nasazují psí hlavu. Někteří lžou. A dělají to ze zlé vůle, nikoliv omylem. Vše se hodí. Vše, co je použitelné proti komunistům, se hodí. Proto se ptám, jestli když takto vystupují, jestli se dají nazvat historiky. Jestli se nezpronevěřují profesi. Každá doba má své a někteří z nich si nemohou říkat historici,“ míní poslanec KSČM Pavel Kováčik. Podle něj je ústav pro studium totalitních režimů ÚSTR, který má být nástrojem boje proti komunismu, nadbytečnou politickou institucí. Je prý zbytečným pojídačem peněz daňových poplatníků.
„Možná to bude znít neuvěřitelně, ale dosud jsem se nesetkal při žádné přednášce, besedě ani při jiném vystoupení s argumentací, že to co je, nebo bylo uvedeno v mých publikacích, v dokumentech nebo besedách v různých televizních pořadech proběhlo jinak. Za celou dobu až dosud jsem dokonce neobdržel ani žádný negativní mail, případně dopis. Naopak pozitivních ohlasů jsem obdržel mnoho. Dokonce i členové KSČM, které znám osobně, otevřeně vyslovili svůj názor, že o těchto věcech neměli ani potuchy. Jsou mezi nimi i ti, kdo pamatují padesátá léta,“ podotýká historik František Hanzlík.
Názor, že někteří historici a nejen oni se chovají jako v dobách minulého režimu však Hanzlík potvrzuje. Jedná se prý především o manipulování s fakty, případně jejich zamlčování. „Snažím se o to, abych mezi ně nepatřil. Mnohdy jsou neprávem dehonestovány osoby, které sehrály v naší historii významné místo, i když se samozřejmě dopustily mnoha chyb. Například Edvard Beneš a Ludvík Svoboda. To lze ukázat na příkladu jejich působení v době únorových událostí roku 1948, kdy je jejich úloha hodnocena bez elementárních znalostí všech okolností, za nichž činili svá rozhodnutí,“ dodává Hanzlík. Podle něj je bohužel i dnes historie zneužívána v politice.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
