Má dvě děti z doby, kdy byla vdaná. V roce 1989 se rozvedla. Další etapa jejího života začala tím, že žila v Praze přítelem Ivanem Holzingerem, se kterým má další dvě děti. Původně žili v Praze-Braníku v jeho domě. On ale dům prodal a výhodně koupil dvoupodlažní dům v Janských Lázních.

Příběhy, které zveřejňují ParlamentníListy.cz:
Sociolog nemá práci. Prchá do Holandska. Drábek: Smutný to případ
Životní zlom živnostníka: Končím s podnikáním. Dřu jen na daně

„Holzinger se prostě rozhodl, že se kvůli zdraví dětí přestěhujem na čerstvý vzduch, a nedal si to vymluvit." Pravda, paní Renata ze stěhování z Prahy nadšená nebyla, ale pro děti vždycky udělala všechno.

Tak šla do Krkonoš s tím, že v Praze platili pronájem bytu, kdyby třeba děti potřebovaly za pár let někde bydlet kvůli studiím nebo kdyby se něco stalo. Opuštěnost horských plání a celkový stav mysli přivedl jejího přítele nejdřív na myšlenku, že dům v Janských Lázních přestaví a budou provozovat penzion s hrdým názvem Holzinger, ale o pár měsíců později jej odtrženost od hlučného světa, na kterém byl závislý, přivedla až k marazmu alkoholu.

Přestavby a rekonstrukce se hned zkraje zadrhly. A ještě než stihli něco přebudovat, když byly nejmladšímu dítěti paní Renaty tři roky, tatínek mu umřel. „Patrně ho někdo vzal železnou tyčí po hlavě, našli ho ležet na silnici s rozpolcenou lebkou. Byl v bezvědomí, půl roku v tom stavu setrval a už se neprobudil," hodnotí pro ParlamentníListy.cz paní Renata skon člověka, který jí zásadním způsobem převrátil život.

Další příběhy čtěte ZDE

Velkorysá sociálka - nabídli jí, že jí zbaví dětí

"Nechtěla jsem zůstat v Krkonoších, přítel měl v Praze-Braníku ještě ten pronajatý byt, kde jsme sice nebydleli, ale normálně jsme všechno platili, mysleli jsme na odrůstající děti. Ale že jsme bydleli jinde, majitelům se podařilo dokázat, že byt nepotřebujeme. Bylo o tom několik soudů, ale výsledek byl ten, že jsem se čtyřmi dětmi byla v Braníku homeless. Zkusila jsem se udržet v Praze žádostí na sociálce," svěřuje se Renata.

Paní Renata vydělávala, měla pronajatou prodejnu s opravnou obuvi v Podolí. Jen to bydlení v Praze chybělo. Myslela, že se pro matku samoživitelku něco najde alespoň pro začátek.

„Řeknu vám to takhle - pro bílou se čtyřmi dětmi a v té situaci, ve které jsme byli a kterou jsme si nezpůsobili, se zkrátka nenašlo nic. Ubytovna byla pro děti naprosto nevhodná. Když jsem řekla, že tam nemůžou být, paní na sociálce to uznala a dobrotivě mi nabídla, že mi děti vezmou do nějakého ústavu. Tak jsem prchla. Známe to. Nakonec se budu o děti soudit, děti budou trpět bez mámy, když už přišly o tátu. Bydleli jsme tedy v Janských lázních. Nezateplená patrová haluzna, na kopci, s plechovou střechou, žentour na palivo. V zimě metry sněhu, po baráku a v oknech visely krápníky až do jara, ale přežít se tam dalo a byli jsme spolu," vzpomíná paní Renata a ještě dodává: "Tyhle zákony, kdy mohli děti sebrat mámě jen proto, že je momentálně v ekonomické tísni, to musela vymyslet nějaká vyšinutá zrůda!"