Vážený pane předsedající, vážení a milí poslanci a poslankyně a vážení občané, kteří sedíte po celou dobu trpělivě na balkoně nad námi, velmi jsem zvažovala, jestli v tomto pokročilém čase, pro nás náročném na vyslechnutí všech vašich příspěvků, vlastně přečíst svou dlouhou dvoustránkovou závěrečnou řeč, ve kterém jsem se pokusila provést, protože jsem to tady tak slyšela a protože jsem si taky myslela, že je to správné, jakýsi krátký a zásadní exkurz do historie, kde bych připomenula, co se vlastně stalo a proč se stalo to, že máme takový postoj právě k církvím.

Já jsem se nakonec rozhodla, že tyto dvě stránky mé závěrečné řeči skutečně zkrátím a opravdu se omezím na to nejzákladnější. K návrhu zákona o nápravě některých křivd způsobených církvemi, nebo církvím, promiňte, a náboženským společnostem, (Smích v sále.) takže křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody jsme slyšeli mnoho reakcí, ať už to byly reakce pozitivní, a ty byly taky, ale také spousta reakcí negativních. Na všechno podstatné jsem přesvědčena o tom, že v průběhu času bylo reagováno. Srozumitelné informace lze kdykoliv, a teď se stejně tak jako náš kolega odkážu na webové stránky Ministerstva kultury. Na webových stránkách tedy můžeme najít odpovědi, na které budete mít samozřejmě právo a které budete chtít znát.

Každý z nás na historii a současnost nahlíží z pozice svého osobního či politického názoru, a proto je zřejmé, že není možné se na některých věcech společně shodnout. Pro mne jako předkladatele zákona je důležité, že zákon byl za mnoho měsíců, kdy se připravoval a kdy procházel touto Poslaneckou sněmovnou, za těch mnoho měsíců byl mnohokrát prodiskutován, a to ze všech možných úhlů pohledu. Jsem přesvědčena, že nebylo nic opomenuto. A jsem přesvědčena, že přímá souvislost, která se stala hraniční, což je rok 1948, únor 1948 a jednáním dnešním, že tu spojitost tady mám a že tady prostě je.