Dr. Michel Odent v ní shrnul své zkušenosti z práce porodníka v malé porodnické klinice ve francouzském městečku Pithiviers nedaleko od Paříže. Odent začínal v Pithiviers jako přednosta chirurgického oddělení a teprve později se začal zajímat o práci na porodní klinice. Od roku 1972 se porodnictví věnoval již zcela.
Jako porodník pracoval dr. Odent velmi netradičně. V knize se uvádí: "Charakteristickým rysem Michela Odenta je ochota dát se poučit přímo od rodiček, což je u porodníka vzácností. Není dalším mužem, který vykládá ženám, co by měly dělat, dalším porodníkem, který poučuje ženy o jejich roli u porodu. Michel Odent hovoří jinou řečí.
Usiluje o to, aby sloužil ženě, která si chce prožít porod, tento osobní, intimní a hluboce tvůrčí zážitek. Nenabízí žádné kouzelné urychlené řešení, ale snaží se odhalit, jaké prostředí je vhodné pro porod a rodička představuje v jeho očích především samu sebe, nikoli pacientku či smršťující se dělohu nebo porodní kanál či kousíček komplikované reprodukční mašinérie.
" Od začátku svého působení v porodnici se snažil dr. Odent o úzkou spolupráci s porodními asistentkami. Usiloval o renesanci jejich umění a právě dobré vztahy s porodními asistentkami se staly klíčem k jeho úspěchu. Společně s nimi stále více ustupoval od běžných rutinních procedur (holení, klystýru, umělého protrhávání plodového vaku, elektronického monitorování, epiziotomie apod.) a porody se tak stávaly přirozenější, hezčí a radostnější.
Prvním konkrétním krokem k navrácení porodu ženám bylo zřízení tzv. "primitivního pokoje". Odent uvádí: "Primitivní pokoj, jak jsme ho nazvali, byl postaven pro soukromí, pohodlí a svobodu pohybu. Je malý, protože v malém pokoji můžeme snáze docílit pocitu soukromí.
Je vymalovaný teplými, jásavými barvami a vybavený pevným, nízkým pódiem s polštáři v jasných barvách (v sále však není žádná postel, která by navozovala jednu určitou porodní polohu), vzbouzí intimní, domácký pocit a působí vstřícným dojmem - to má velký význam vzhledem k našemu přesvědčení, že místo ke zrození by se mělo podobat spíše místu k milování než nemocničnímu pokoji. Žena zde může jednat zcela tak, jak se jí líbí, může volně křičet či dělat hluk, svobodně jednat a pohybovat se po pokoji, jak si sama přeje."
Dalším zajímavým momentem v práci dr. Odenta je jeho postoj k psychoprofylaxi. Ve své knize píše: "Žena se v tomto případě vlastně aktivně spolupodílí na popírání sebe sama tím, že přijímá systém, jenž "kontroluje" její reakce na bolest, její způsob dýchání, její polohu a dokonce i zvuky, které vydává - nejzákladnější prvky chování rodící ženy... Ujišťujeme ženy, že nejlepší pozice pro ně jsou ty, k nimž samy dospějí.
Neučíme ani techniky dýchání. Je nemožné předepisovat při porodu, jak dýchat, aniž bychom tím zároveň předepisovali určitou porodní polohu: lidé totiž dýchají různě podle toho, zda se procházejí, stojí, krčí se, klečí, leží, opírají se o něco či jsou nadnášeni vodou. Proto je náš postoj v přímém rozporu s konvenční psychoprofylaxí, Lamazeovou metodou, při níž ženy nacvičují kontrolu svého dechu, svých myšlenek a vyjadřování svých emocí.
V Pithiviers, vysvětluji, děláme pravý opak. V den porodu povzbuzujeme rodící ženy, aby se poddaly svému prožitku, aby se zbavily sebekontroly, aby zapomněly na všechno, ce se naučily - na všechny kulturní představy, na všechny vzorce chování. Čím méně se toho žena naučila o správném způsobu porodu, tím snazší pro ni bude."
K otázce podávání analgetik a umělých hormonů dr. Odent uvádí: "Rovněž vidíme stále zjevněji, že v celkové hormonální rovnováze organismu, která umožňuje spontánní porod, hrají důležitou roli endorfíny, neurohormony s funkcí podobnou morfínu. Tyto vnitřní opiáty fungují jako přirozené léky proti bolesti, chrání však nejen proti ní, ale zároveň potlačují úzkost a strach a navozují všeobecný pocit blaha. Podávat ženám během porodu léky proti bolesti a syntetické hormony (umělý oxytocin), jak je běžnou praxí v moderních nemocnicích, zničí hormonální rovnováhu, na níž závisí spontánní průběh porodu.
Skutečně se zjistilo, že čím delší a obtížnější je pro ženu porod, tím výše vystoupí hladina endorfínů v jejím organismu." Epidurální anestézie se v Pithiviers nepoužívá, jelikož je v rozporu s přirozeným porodem a riziko klešťového porodu při její aplikaci stoupá až pětinásobně.
Výsledky dr. Odenta jsou více než uspokojivé. zatímco běžné procento císařských řezů v západoevropských zemích se pohybovalo v první polovině osmdesátých let mezi 20 - 25% a perinatální úmrtnost byla okolo 10 promile, v Pithiviers dosahovali bez jakéhokoli screeningu (předběžného průzkumu) stejně nízké úmrtnosti, přičemž podíl císařských řezů byl pouze 6 - 7% všech porodů. Když pak opomeneme statistické údaje a zaměříme se na subjektivní pocity žen, popisujících své dojmy z porodu v Pithiviers v dopisech, které jsou otištěné v knize, tak pochopíme, že porod může být fascinujícím, tvořivým a někdy až extatickým zážitkem.
Ženy v dopisech často hovoří o "jiném stavu vědomí" při porodu, o touze křičet a pohybovat se, o nepopsatelném hnutí mysli, o blaženosti těsně po porodu, když držely nahé tělíčko svého novorozeného dítěte, o vděčnosti dr. Odentovi a porodní asistentce za duševní podporu a fyzickou nevtíravost, a též za intimní chvíle soukromí a za klid během celého porodu.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Redakce
