„Koktavej Mireček“ hlídal Klause. Kožený a Miloš Zeman. „Milý příteli, dohlédni na to.“ Tenkrát ještě poslanci směli podnikat...

08.07.2020 11:00

VZPOMÍNKY A PERLY Aféry modrého ptáka. Tak se jmenuje jedna z kapitol knihy novináře Jana Bauera, přehledně bilancující českou politiku devadesátých let. Kniha nazvaná „Kdo za nás rozhoduje?“ se představuje jako „pravdivé skutečnosti o zákulisním boji ČSSD a ODS“. A v některých případech je ona pravda o zákulisí velmi nevábná.

„Koktavej Mireček“ hlídal Klause. Kožený a Miloš Zeman. „Milý příteli, dohlédni na to.“ Tenkrát ještě poslanci směli podnikat...
Foto: Hans Štembera
Popisek: Debata Klaus – Mečiar: Čtvrtstoletí nové české a slovenské státnosti v sále Sněmovny lidu v budově bývalého Federálního shromáždění
reklama

V červnu 1992 ODS pod vedením Václava Klause poprvé vyhrála volby, a to jak do Federálního shromáždění končícího Československa, tak do České národní rady, ze které se po vzniku samostatné ČR stala Poslanecká sněmovna. Jejím hlavním předvolebním tahákem byly kuponové knížky, které se začaly vydávat jen několik týdnů před volbami a skvěle ilustrovaly kampaňové heslo „budoucnost máte ve svých rukou“.

Anketa

Je Miroslav Kalousek zábavný politik?

7%
93%
hlasovalo: 12359 lidí

Celý nápad s rozdělením státního majetku prostřednictvím kuponových knížek u některých od počátku vzbuzoval pochybnosti. Hlavním kritikem Klausovy cesty byl již od roku 1990 ekonom Valtr Komárek, a když se na jaře 1992 stal volebním lídrem sociální demokracie, dostal jejich souboj i politický náboj.

V lednu 1992 ovšem do jejich klání vstoupila další politická „těžká váha“. Na tiskové konferenci v Lidovém domě se objevil poslanec Federálního shromáždění Miloš Zeman a předvedl první ze svých slavných opozičních výstupů, který uvedl slovy „oblékl jsem si bojové sako“.

A pak se pustil do drtivé kritiky kuponové privatizace, zejména problematických privatizačních fondů, které do ní vstoupily. „Za mnohými z nich nepochybně stojí zahraniční kapitál. Tak bude státní majetek v podstatě za směšnou částku odevzdán do cizích rukou nebo nejrůznějším mafiím. Občané, na které dolehne nezaměstnanost a inflace, samozřejmě rádi vyinkasují za rok a den svých 1035 korun a ne deseti- či jedenáctinásobek“.

Anketa

Vadí vám, že vláda plánuje schodek rozpočtu 500 miliard?

69%
31%
hlasovalo: 11302 lidí

Zejména se zaměřil na velice podivný subjekt, který si říkal Harvardské investiční fondy a jejich hlavní tváří byl Viktor Kožený. „Se samotnou Harvardskou univerzitou samozřejmě nemají nic společného, ale zní to samozřejmě lépe než Fond Dolních Kotěhůlek nebo VUML fond,“ dal Zeman průchod svému sarkasmu. V dalších letech na adresu Viktora Koženého zazní z jeho úst ještě mnohem horší věci.

Uhde: Příteli, prosím, sleduj to

Ačkoliv ODS spojila svůj politický osud s projektem kuponové privatizace, někdy se na ideologii zapomnělo. A možná nejskandálnější z těchto případů vedl k první ze série slavných „afér modrého ptáka“.

Porevoluční politika byla spíše přátelská a konsenzuální. A v podobně přátelském duchu se odehrávaly například i parlamentní interpelace členů vlády. Proto všechny překvapilo, když 11. září 1992 ve Federálním shromáždění přistoupil k pultíku poslanec sociální demokracie Pavel Dostál a začal se ptát na podivný prodej státního podniku Knižní velkoobchod. Beneficientem měl být kromě bývalého náměstka ředitele ČTK Jindřicha Menzela také Miroslav Macek, v té době místopředseda federální vlády za ODS.

VÍCE O KAUZE „KNIŽNÍ VELKOOBCHOD“

Informace, které Dostál ve své interpelaci shrnul, vyznívaly velmi drtivě. Knižní velkoobchod, podnik mající pod palcem distribuci knih a za tímto účelem vlastnící řadu cenných nemovitostí, byl doposud provozován ministerstvem kultury.

Podnik, který měl velké hospodářské potíže, měl být privatizován kuponovou metodou a dokonce už byl připraven privatizační projekt. V tu chvíli ale do dění vstoupil ministr kultury, kterým byl Milan Uhde z ODS.

A místo kuponové privatizace Knižního velkoobchodu začal prosazovat jeho přímý prodej společnosti Telegraf s.r.o., za kterým stáli výše zmínění pánové Macek a Menzel. V tomto duchu orodoval u ministra pro privatizaci Tomáše Ježka, který měl v české vládě tyto akce na starosti.

Později se v tisku objevilo faksimile dopisu, který měl Uhde Ježkovi napsat v listopadu 1991:

Milý příteli, posílám ti projekt, o němž jsme spolu mluvili 27. listopadu při obědě na zasedání vlády. Moc prosím, sleduj zpovzdálí, aby se rychle projednal a mohl uskutečnit. Ručím za to, že je dobrý a přinese užitečný obrat do záležitostí Knižního velkoobchodu a trhu. Tví spolupracovníci prý mají pochyby o tom, zda je rozumné spojovat s tím osud tiskárny, o níž si autoři projektu stojí. Jsem přesvědčen, že se to vyplatí mnohonásobně víc, než kdyby se tiskárna prodala způsobem, který plánuje její vedení. Srdečný dík, Milan Uhde“

Původní návrh projektu, který Uhde tlačil, podle Bauerovy knihy počítal s tím, že Mackova a Menzelova firma ztrátový Knižní velkoobchod a ziskovou tiskárenskou síť Polygrafia „převezme“ zdarma. To ale neprošlo přes ministra Ježka. „Tato verze projektu naším ministerstvem neprošla, za což jsem upřímně rád. Uhde na to tehdy strašně tlačil,“ vzpomínal dle Bauera později Tomáš Ježek. Podle něj šlo ministru kultury hlavně o řešení urgentní situace s neprodejnými zásobami knih ve skladech velkoobchodu.

Nakonec se prosadil jiný privatizační projekt společnosti Telegraf. Celá věc byla ještě zamotána nejasnostmi kolem privatizující firmy. Souhlas s privatizací dostala společnost s názvem Telegraf s.r.o., nakonec privatizace provedla společnost nazvaná J.R. Vilímek a spolumajitel Jindřich Menzel přiznal, že obě firmy spolu právně nemají nic společného.

Sám Uhde ujišťoval, že vůbec nešlo o to, že za privatizátorem stál jeho stranický kolega. „V té situaci mi nepřipadalo ani citlivé, ani důležité, kdo je autorem projektu a jaká je jeho politická barva. Kdyby projekt záchrany knih předložil například kterýkoliv z podnikavých poslanců Levého bloku (levicové uskupení vzniklé kolem KSČM – pozn. aut.), získal by mou podporu,“ cituje Bauerova kniha jeho slova.

Vraťme se k Dostálově interpelaci. Zaznělo v ní, že Knižní velkoobchod má mimo jiné vlastnit budovu ve Spálené ulici v Praze, která má sama o sobě tržní hodnotu 500 milionů. Mackova a Menzelova firma měla nakonec za celý velkoobchod zaplatit milionů 60. Ani takovou částku pochopitelně pánové k dispozici neměli, museli si tedy půjčit v bance. Půjčku měl zajistit generální ředitel Komerční banky Richard Salzmann, rovněž člen ODS. Dostála tedy zajímalo, jak to je a jakým způsobem firma za bankovní půjčku ručí. Telegraf s.r.o. totiž žádné prostředky neměla, naopak byla zadlužená po předcházejícím krachu stejnojmenných novin, které vydávala.

Když aféra propukla, reagoval Miroslav Macek protiútokem: „Celá jednostranně rozpoutaná kampaň znamená opětovný pokus napadnout v době projednávání nejdůležitějších zákonů ve Federálním shromáždění a v České národní radě politiku ODS a její představitele a současně zdiskreditovat privatizaci a ekonomickou transformaci a naleptávat koaliční vztahy v České republice“.

Z faktického hlediska Macek rozporoval Dostálovo tvrzení o šedesátimilionovém úvěru. „O úvěr jsem dosud nežádal,“ sdělil v odpovědi. Důvody celé akce vysvětlil místopředseda vlády lapidárně: „Po skončení veřejné funkce se hodlám věnovat podnikání v oblasti knižního velkoobchodu“.

V listopadu 1992 Macek čelil kritice delegátů na stranickém kongresu a nebyl zvolen do vedení strany. „Je jasné, že v hlasování delegátů se projevily plody kampaně, která proti mně byla v poslední době vedena,“ řekl novinářům.

A ještě dodal: „Musí být obecně známo, že to, co dělám já, dělají i jiní. Myslím, že kdyby kterýkoliv poslanec, jenž podniká, a je jich jistě více než polovina, se dostal na pozici místopředsedy vlády a začal být některým lidem nepohodlný, udělají kampaň zase proti němu. V tom je podstata. Kdybych zůstal jen nenápadným poslancem, žádná kauza Macek by se nekonala.“

Je třeba dodat, že podnikání poslanců v roce 1992 ještě nic nebránilo, neexistoval zákon o střetu zájmů ani jiná úprava, která by členům vlády zakazovala podnikatelskou aktivitu. Jak ale upozorňoval Pavel Dostál, kluby sociální demokracie a Občanského hnutí již před volbami 1992 navrhovaly Zákon o konfliktu zájmů, který ale v Parlamentu smetli ze stolu právě poslanci ODS, prý s vysvětlením, že jde o omezování osobní svobody.

Případné spáchání trestného činu šetřila i policie, která ale v červenci 1993 vyšetřování zastavila s tím, že ani jeden z vyšetřovaných trestných činů nebyl spáchán. Trestní stíhání se však netýkalo Miroslava Macka, ale jeho společníka Menzela s prokuristou firmy. V roce 1994 Macek s Menzelem firmu prodali.

Usměvavý chasník

Zatímco Miroslav Macek na kongresu ODS v roce 1992 ve vedení strany skončil, jiného jeho kolegu z federální vlády tehdy hlasování delegátů katapultovalo k politickým výšinám. Prvním místopředsedou, při vytížení Václava Klause řízením vlády, v podstatě nejmocnějším straníkem, se tehdy trochu překvapivě stal Petr Čermák.

Již jsme psali o tom, jak se nepříliš známý poslanec z Liberce stal jedním ze zakladatelů ODS. Někdejší asistent Václava Klause Petr Havlík na něj ve své knize vzpomínal: „Měl v ODS pozici milého usměvavého chasníka, který umí se všemi pobýt a popít“.

Když pak po volbách 1992 vznikala „provizorní“ federální vláda Jana Stráského, která měla v podstatě jen zajistit rozdělení Československa, stal se v ní tento někdejší okresní hygienik ministrem vnitra. V listopadu pak byl zvolen prvním místopředsedou, podle tehdejších stanov nazývaný „výkonným“.

A jeho úřadování bylo skutečně mimořádnou „jízdou“ po všech směrech. Zejména v prostorném mercedesu, který se stal předmětem jeho asi nejslavnějšího skandálu, který nakonec ukončil Čermákovu kariéru ve vedení strany.

Miloš Zeman v ráži: Vozí si zadky v mercedesech...

Před komunálními volbami na podzim 1994 přinesla média zprávu, že první místopředseda ODS již dva roky užívá zapůjčený luxusní mercedes, za který nezaplatil daň. Půjčit mu jej měla firma bratří Helbigových, kteří tato luxusní vozidla dováželi do ČR.

Čermák následně začal vysvětlovat, že žádnou smlouvu o vypůjčení automobilu neuzavíral, a tak vyšlo najevo, že smlouvu uzavřela ODS. To vzbudilo rozruch jednak proto, že generální dovozce vozidel Mercedes Benz měl zájem na dobrých stycích s vládní stranou, a také proto, že na majitele firmy, bratry Helbigovy, byl pár dní předtím v Německu vydán zatykač. Jako zástupci firmy Mercedes Benz v ČR, SR a Bělorusku měli automobilce dlužit 40 milionů marek.

Celá věc rozpoutala politický skandál, opoziční poslanci žádali předsedu sněmovny, kterým byl tehdy již výše zmíněný Milan Uhde, aby řešil, zda poslanec Čermák nezatajil dar a nedostal se do střetu se zákonem. Uhde tehdy mimo jiné uvedl, že si „není úplně jist, zda všichni poslanci pochopili, že v přiznání musejí uvádět i zapůjčené věci“.

21. října, ve vypjaté předvolební atmosféře, pak Uhde Čermáka hájil, že šlo o nedorozumění. Téhož dne na předvolebním mítinku ČSSD v Prostějově pronesl její předseda Miloš Zeman, že „tvrdí-li Petr Čermák, že firma Helbig mu půjčila mercedes, aniž by za to od druhého muže naší nejvýznamnější politické strany cokoliv chtěla, tak se domnívám, že se z nás pokouší dělat idioty“. Poté Zeman ještě dodal, že „skutečnost, že si čeští vládní politici vozí své zadky v bavorácích a mercedesech pokládám za projev nekulturnosti novodobých zbohatlíků“.

Po volbách nabrala celá kauza zcela nečekaně novou dynamiku, když v listopadu německé státní zastupitelství zaslalo do České republiky žádost o vydání trestně stíhaných bratrů Helbigových a následně bylo po obou vyhlášeno v ČR celostátní pátrání.

24. 11. vydalo policejní prezidium velmi kusé tiskové prohlášení: „Vinou neprofesionálního postupu policistů se podařilo Helbigům uniknout“. Následně zveřejněné podrobnosti veřejnost ohromily. Policisté přišli bratry Helbigovy zatknout do kanceláře, ovšem když si jejich přítomný právník prohlédl zatykač, namítl, že nemá potřebná razítka. Policisté se tedy vrátili na služebnu, aby si zkontrolovali, zda má zatykač všechny náležitosti. Pak se do sídla firmy vrátili, aby zjistili, že mezinárodně hledaní Helbigové mezitím zmizeli.

Pistole pro Koženého

Kauza Helbig byla ale jen poslední ranou pověsti druhého muže ODS. Ještě jako federální ministr vnitra vyvolal rozruch svými kontakty s Viktorem Koženým, který se tehdy se svými Harvardskými fondy už účastnil kuponové privatizace.

„Když v druhé polovině roku 1992 oznámil šéf Harvardských fondů Viktor Kožený, že je údajně vydírán bývalým důstojníkem StB a v té době Federální bezpečnostní a informační služby Václavem Wallisem, přidělil mu Petr Čermák jako federální ministr vnitra ochranku a jako důkaz uznání mu věnoval pistoli,“ píše se v Bauerově knize. Později řekl, že si Kožený počínal čestně a měl odvahu, když vydírání nahlásil.

Po odchodu z politiky prý Čermák mezi řadou možností, které dostal, měl i nabídku práce pro Viktora Koženého. Pracovat pro jeho fondy prý odmítl. „Nevlastnil jsem ani žádné jeho akcie. My jsme spolu hlavně hráli squash a kecali o životě,“ popsal svůj vztah k podnikatelem. Zdůrazňuje ale, že to bylo v době, kdy ještě neměl pověst „piráta z Prahy“.

Čermák měl mít blízký vztah s dalšími problematickými lidmi. Například s tehdejším šéfem fotbalové Sparty Praha Petrem Machem, který jej dokonce jmenoval čestným viceprezidentem klubu. Podle mnoha zdrojů měl tehdy Mach vydatně sponzorovat ODS a Čermák měl být jeho „spojkou“.

Média později připomínala i příběh, kdy Mach jako své alibi uváděl, že byl zrovna s Čermákem a placenými společnicemi v zahraničí. I to však Čermák popírá.

V roce 2015 pak tehdejší „divoké“ časy vysvětloval: „V době, kdy jsem dělal politiku na té vysoké stranické úrovni, fungovaly strany na úplně jiné platformě. Dnes dostávají stamiliony od státu, kdežto my jsme nedostávali prakticky nic a byli jsme nuceni sehnat prostředky na činnost strany sami.“

Čermákovy skandály ODS škodily čím dál více, a tak v prosinci 1994 na kongresu v Karlových varech už nebyl zvolen prvním místopředsedou. Do roku 1998 byl poslancem, pak se vrhl na podnikání a ani se netají, že při něm využil svých konexí z politiky. Značnou část jeho příjmů prý činilo „poradenství“.

Koktavej Mireček

Karlovarský kongres se odehrával v atmosféře další „aféry modrého ptáka“. Pár dní předtím se na pražském Žofíně konala večeře premiéra Klause s podnikateli a podstatu večeře tehdy vystihl deník Blesk titulkem „Sedět s premiérem stálo čtvrt milionu“. Ti, co seděli s jinými zástupci ODS, zaplatili za pozvánku, která měla být na oficiálním hlavičkovém papíře předsedy vlády, kolem sta tisíc korun.

Vybrané prostředky přitom šly do stranické pokladny ODS.

Sám Václav Klaus měl sedět u stolu se 30 exkluzivními sponzory. S ostatními hosty seděli ministři či poslanci. Novináři měli podle Bauerovy knihy vstup zakázán a vstup do budovy hlídala bezpečnostní agentura, patřící podle zjištění tehdejších novinářů opakovaně trestanému hospodářskému kriminálníkovi, přezdívanému v podsvětí „koktavej Mireček“. Zaměstnanci ochranky si měli počínat tak horlivě, že vyháněli chodce z celého Slovanského ostrova.

Z „večeře s Klausem“ se stal skandál, za který si do premiéra opatrně kopli i koaliční partneři Ivan Pilip a Josef Lux. Karlovarský kongres proto probíhal v trochu vyhrocené atmosféře. Volba Klausovy „dvojky“ po odstavení Petra Čermáka neměla jasného favorita, po několika kolech byl trochu překvapivě zvolen neznámý poslanec ze severní Moravy Libor Novák.

Václav Klaus: Netušili jsme žádnou čertovinu

Roli „stranické pokladničky“ tento výkonný místopředseda hrál ještě problematičtěji než jeho předchůdce. Do dějin se tak zapsal především ve spojení s fiktivními sponzory občanských demokratů.

Před volbami 1996 novináři, kteří listovali výroční zprávou nejsilnější vládní strany, objevili též dva dary ve shodné výši 3,75 milionu. Ještě zajímavější byla jména dárců – byli jimi pan Lájos Bács z Budapešti a Radjiv M. Sinha, rezident ostrova Mauricius.

Jak píše Bauer, nebyli jen Bacs a Sinha. Mezi dalšími podezřelými dárci byli občané Jiří Ovský z Mikulášovic, Jiří Králíček z Ústí nad Labem a Václav Wimmer také z Ústí nad Labem, kteří všichni podarovali ODS dvěma miliony korun, pan Miroslav Schejbal z Milešova dokonce 3,5 milionu.

Novináři se však zaměřili jen na kuriozní duo zahraničních sponzorů. Zejména poté, co mluvčí ODS suverénně sdělila, že strana má k darům darovací listiny, což následně, když je novináři chtěli vidět, místopředseda Novák potupně dementoval.

Novinářské pátrání pak objevilo pana Sinhu, který ve střední Evropě v životě nebyl, o existenci ODS nemá ani ponětí a od spojení svého jména s darem se ostře distancuje. Pokud jde o Lájose Bácse, novináři našli v Budapešti pouze jeho hrob, údajný dárce totiž zemřel v roce 1982, devět let před vznikem ODS.

Zbýval měsíc do sněmovních voleb a falešní sponzoři představovali zcela mimořádné sousto. Václav Klaus se následně snažil vše přikrýt slovy, že ODS zjevně „netušila žádnou čertovinu“, jinak by smyšlená jména nepublikovala a dary uvedla jako anonymní.

Následné volby, probíhající ve stínu sponzorské aféry, ODS vyhrála jen těsně před ČSSD v čele s Milošem Zemanem. Nešťastný místopředseda Novák, kterému navíc vyčítali hrubě nepovedenou předvolební kampaň nabídl svou funkci k dispozici.

O rok a půl později se zjistilo, že skutečným dárcem 7,5 milionu, rozděleného na dvě částky, byla společnost Moravia Steel, která se zúčastnila privatizace Třineckých železáren.

Toto zjištění bylo počátkem politické krize, která znamenala konec „devadesátkové“ koalice ODS, ODA a KDU-ČSL pod předsednictvím Václava Klause.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Jakub Vosáhlo
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Loď migrantů pluje do Evropy. Jeden vytáhne mobil, další doklady, zbylí kreditky. Pak udělají absolutně nečekanou věc. A ještě se u toho nahrají

9:40 Loď migrantů pluje do Evropy. Jeden vytáhne mobil, další doklady, zbylí kreditky. Pak udělají absolutně nečekanou věc. A ještě se u toho nahrají

Veřejnoprávní a takzvaně mainstreamová média se po celé Evropě tématu nelegální migrace vyhýbají. Ne…