Co se vlastně v Afghánistánu v posledních týdnech stalo?

Tálibán bleskurychle ovládl téměř celou zemi. Slovo „bleskurychle“ je klíčové, takovéto tempo vylučuje vojenské akce, prokazatelně bylo umožněno dohodami, pro vnější svět někdy i šokujícími. Nepředstavujme si to tak, že by nějaká jednotka postupovala touto rychlostí od města k městu. Ne. Jenom všude řada místních lidí najednou prohlásila: „Teď jsem Tálib.“ Bezpochyby to umožnil internet a sociální sítě. K Tálibánu se postupně přidalo i množství osobností bývalé Jednotné islámské fronty pro záchranu Afghánistánu (krátce Severní aliance), která bojovala velmi úspěšně – a nakonec v součinnosti s americkou armádou – i vítězně proti Tálibánu koncem 90. let. Je třeba říci, že dohody mezi válčícími stranami jsou v afghánské kultuře tradiční záležitostí, a mezi Afghánci jsou ujednání vzájemně ctěna. Ovšem do další dohody. Tálibán nyní nominálně ovládl i území, která před tím nikdy nedobyl. A tady je klíčovým slovem zase „nominálně“, protože se zdá, že Tálibán jsou dnes, politicky vzato, všichni Afghánci minus jeden. Tím je bývalý president Ashraf Ghaní, kterého za odpornou žábu na prameni považovali i členové jeho vlády. Podle posledních zpráv se zdá, že Ghaní nakonec souhlasil s tím, že Tálibán čtrnáct dnů nevstoupí do Kábulu, bude vyjednána dohoda o sdílení moci a Ghaní poté – v těchto 14 dnech – podá rezignaci, aby nová vláda mohla nastoupit. Jenže místo toho najednou utekl, a Tálibové, překvapení stejně jako její obyvatelé, vstoupili do metropole. Myslím, že presidenta nechali uprchnout i s jistou částí peněz, z hlediska amerických investic, zcela zanedbatelnou částkou, čímž vyčistili vzduch, Američany vyšachovali a teď teprve si vše budou určovat sami. Z hlediska Afghánců to byl brilantní tah.