I ve vědě jsou věci, které se neříkají. Výzkum Cory J. Clarkové se pak zabývá motivy, které vědci mají pro to, aby cenzurovali sami sebe, případně práce jiných vědců. Jak se už v abstraktu práce konstatuje, mezi málo zkoumané jevy patří právě i vědecká cenzura, definovaná jako snaha, aby se některé myšlenky ve vědě nerozšiřovaly z důvodů jiných, než že výzkum je málo kvalitní.

„Obecně se říká, že za vědeckou cenzurou stojí autoritářští úředníci s temnými motivy, jako je dogmatismus a netolerance. Naše analýza naznačuje, že vědecká cenzura je často vedena vědci, kteří jsou motivováni především ochranou sebe, benevolencí vůči kolegům vědcům a prosociálními obavami o blaho lidských sociálních skupin,“ uvádí se v úvodu studie s tím, že to vysvětluje jak nedávné poznatky o vědecké cenzuře, tak proč se čím dál více pro hodnocení výzkumu používá kritérium, zda nemůže někoho poškodit.

Jak studie poukazuje, není to zdaleka jen stát, který může cenzurovat teorie, které pokládá za nevhodné nebo dokonce škodlivé. Ale také děkani, rektoři a další vedoucí pracovníci univerzit, kteří mohou nepohodlného výzkumníka vyhodit nebo mu omezit zdroje. A samozřejmě šéfové vědeckých publikací, kteří mohou odmítnout kontroverzní články zveřejnit. Kromě toho neformálně mohou vědce cenzurovat i kolegové nátlakem, ostrakizací a pomluvami.

„Někteří vědci, kteří se setkali s negativní odezvou, stáhli své vlastní práce, i když nezjistili žádné chyby. Instituce se obávají poškození pověsti (a finančních ztrát), a tak mohou jednotlivci v akademickém prostředí i mimo něj využívat šeptandu a sociální média k nátlaku na instituce, aby cenzurovaly, a bohatí sponzoři mohou kvůli tomu vyhrožovat zadržením finančních prostředků. Recenzenti mohou doporučit zamítnutí článků nebo žádostí o grant, které považují za morálně nevhodné. Někteří vědci se dokonce zasazují o morálně motivovaná zamítnutí,“ uvádí studie, podle které skoro všichni vědci ve Spojených státech přiznávají, že se do nějaké míry sami cenzurují.