Bandera jako úhelný kámen

Pokouší se tam dokázat na několika grafech a metodou chaotického šermování čísly a procenty, že jméno ukrajinského nacisty Stepana Bandery je zneužíváno alternativními médii k dezinformačnímu působení při hodnocení konfliktu na Ukrajině. Připomeňme si nejprve, o kom mluvíme.

Anketa

Vláda Petra Fialy dle vašeho mínění povládne (ptáme se od 30.6.2022)

do konce svého mandátu

do konce rusko-ukrajinské krize

do konce roku 2023

do Vánoc

94%

hlasovalo: 11247 lidí

Stepan Andrijovyč Bandera (1. ledna 1909, Staryj Uhryniv – 15. října 1959, Mnichov) byl ukrajinský politik, jeden z vůdců ukrajinského národního hnutí na západní Ukrajině v letech 1941–1959 a předseda Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a později i Ukrajinské povstalecké armády (UPA), která během druhé světové války i po jejím skončení bojoval za vytvoření ukrajinského státu. Už od roku 1929 byl členem výše zmíněné Organizace ukrajinských nacionalistů, která bojovala za ukrajinskou samostatnost. Na území, kterému Bandera velel, byly metodou prosazování nezávislosti mimo jiné i teroristické akce a atentáty na představitele Polska, předně však proti všem osobám podezřívaným z neloajálnosti a proti všem stoupencům kompromisu. Před závěrečnou zkouškou na univerzitě v roce 1933 byl Bandera zatčen a uvězněn.

Roku 1934 byl odsouzen za podíl na atentátu na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého k trestu smrti, ale rozsudek mu byl později změněn na doživotní odnětí svobody. Během dvou soudních procesů si získal proslulost svou plamennou obhajobou ozbrojeného boje proti polskému státu. Z vězení uprchl nebo byl propuštěn (údaje se dosud liší) roku 1939 po napadení Polska, poté, co správa věznice v Brestu následkem válečných událostí prakticky zanikla.

Po napadení Sovětského svazu Německem se pokusili ukrajinští nacionalisté vedení Banderou využít situace a 30. června 1941 ve Lvově vyhlásili samostatný ukrajinský stát s premiérem Jaroslavem Steckem. V roce 1943 dokonce vznikla Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) jako všenárodní partyzánská síla, podléhající ovšem určujícímu vlivu banderovského křídla OUN-B, její příslušníci byli proto zjednodušeně označováni jako banderovci. Ta na některých místech spolupracovala s Němci a spolu s nimi bojovala proti Polsku a SSSR. Někteří polští historici odhadují, že na ukrajinské Volyni a Haliči bylo v letech 1943–1945 jednotkami UPA povražděno až 100 000 polských civilistů (volyňský masakr), dalších půl milionu Poláků z oblasti uprchlo. UPA brutálně vyháněla či zabíjela Poláky, nešetřila ani Židy. Její partyzánský boj trval v některých oblastech až do počátku 50. let. Bandera žil od roku 1946 v exilu v Německu, kde se nadále politicky angažoval zejména proti SSSR.

Dne 22. ledna 2010 byl Bandera oceněn titulem Hrdina Ukrajiny za „obranu národní ideje a boj za nezávislý ukrajinský stát“. Ocenění předal ukrajinský prezident Viktor Juščenko do rukou vnuka Stepana Bandery. Samotné předání ocenění bylo tvrdě kritizováno Ruskem, jehož tisková agentura ITAR-TASS prohlásila, že „ozbrojenci z UPA mají na svědomí množství zločinů, mezi nimi vyvraždění víc než 100 000 Poláků, Čechů a Židů v západní Volyni“. Udělení titulu odsoudili a označili za provokaci také představitelé slovenských protifašistických a odbojových organizací a Sdružení vězňů nacistických koncentračních táborů. Ocenění bylo odsouzeno i Centrem Simona Wiesenthala a Studentskou unií francouzských Židů. Dne 25. února 2010 také Evropský parlament kritizoval rozhodnutí Juščenka ocenit titulem Hrdina Ukrajiny Banderu a vyjádřil naději, že by to mohlo být znovu přehodnoceno.

Anketa

Pokud by v roce 2022 byly parlamentní volby, volili byste stejnou stranu jako v roce 2021? (Ptáme se od 28.6.2022)

Ano

75%

21%

Nevolil bych

hlasovalo: 6687 lidí

Tolik encyklopedická fakta. Co se stalo mezi rokem 2010 a dneškem? Namátkou: Třeba Seznam Zprávy píšou (perem Michala Komárka), že „Petro Porošenko, který se stal prezidentem po ‚Euromajdanu‘, schválil ukrajinský ‚zákon paměti‘. Ten mimo jiné stanovuje, že s Banderou spojené Organizace ukrajinských nacionalistů a Ukrajinská povstalecká armáda patří mezi bojovníky za nezávislost Ukrajiny. A především, že je trestné o nich lhát a urážet je. Tedy například říkat, že to nebyli hrdinové, že se nezasloužili o nezávislost Ukrajiny. Natož že to byli masoví vrazi.“ Server rozhlas zase přináší poetický titulek „Stěpan Bandera a jeho sen o nezávislosti“, který jako by měl navodit pozitivní pohled na tohoto zločince. Naštěstí následuje poněkud veřejnoprávnější komentář zasvěceného historika. Slovenské Aktuality.sk přinášejí další titulek: „Sympatizanti Kremľa ho vykresľujú ako najhoršie zlo.“ Ze všech těchto a podobných mediálních reflexí máte vcelku přesný pocit: jejich autoři se příliš neumějí rozhodnout, zda mají Banderu oslavovat, protože je to dnes „hrdina“ Ukrajiny, srdnatě vzdorující ruské agresi, nebo připustit, že to byl strůjce mnoha odporných a neodpustitelných činů. To pod jeho pomyslnou standartou byl spáchán smutně proslulý volyňský masakr.

Naše ministerstvo vnitra však na to jde od lesa. Ve své „analýze“ píše mj. toto: „Česká kvazi-mediální scéna šířila (kremelský, pozn. aut.) narativ a o Ukrajině, jejích obyvatelích i politické reprezentaci paušálně hovořila jako o fašistech, nacistech či ‚ukrofašistech‘. Nezřídka hovořila i o ‚banderovské Ukrajině‘. V posledních měsících a týdnech před invazí šíření tohoto narativu eskalovalo, což následně napomohlo úsilí Kremlu uskutečněnou invazi ruských vojsk na Ukrajinu v očích části české veřejnosti legitimizovat a ospravedlnit, právě s důrazem na údajnou nutnost Ukrajinu denacifikovat.“ „Dokazuje“ to komickým grafem, který říká, že na „kvazimediální scéně“ (to je pojem, na němž MVČR bůhvíproč tak lpí) se v srpnu 2021 objevil na téma banderovci a Ukrajina jediný článek, v únoru 2022 jich bylo už 43. Nu to je objev. A což takhle si všimnout, jak se v mezičase komplikovaly vztahy Kyjeva a Moskvy a že zvýšená mediální pozornost v takové věci se dá předpokládat? Opak by přece byl zásadní novinářskou chybou.

Neméně komické jsou další grafy. Podle prvého se v únoru narativ banderovského fašismu objevil v alternativních médiích (konkrétně těch posléze zablokovaných CZ NIC, vládou a zpravodajskými službami) celkem 15×, a v tzv. mainstreamových médiích (světe, div se) 18×. Nějaké počty tu prostě nehrají. Ministerstvo pravdy vyrobilo další bezcenný elaborát, z něhož se nedozvíte nic, jen onu nálepku „kvazimediální scéna“ jakožto etalon všeho zla procházejícího veřejným prostorem. Být na místě ministra vnitra, tak tento podivný spolek jménem CTHH rozpustím. Snad ani ne tak z důvodů politických, jako pro jeho totální neschopnost a lenost, které tak snadno nahrávají na smeč těm, kteří skutečně přemýšlejí hlavou, a ne skrze šanony předpisů a tlampače propagandy.