Kauza Puškinovy ceny, dvojí metr České televize a dostihy v drzosti – to je v kostce obsah nejnovějšího přehledu mediálních zajímavostí.„V poslední době jsem několikrát, musím říct ke svému velkému údivu, chválil časopis Reflex, který jsem považoval dlouhou dobu zejména pod vedením pana Šafra nebo pana Bajgara za velmi bulvární a velmi pistolnický. Poslední dobou se mi však zdá, že přináší dosti vyvážené informace, že vedle určité efektnosti, kterou takový barevný týdeník samozřejmě musí mít a jeho čtenáři to od něj očekávají, přináší seriózní a velmi potřebné a užitečné informace,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Jako důkaz předkládá článek ke kauze, která byla v posledních dnech velice medializovaná, a tou je Puškinova cena. Vyšel jednak v tištěném Reflexu jako editorial a rovněž na webu pod titulkem „Můj Nohavica a Puškinova cena“ s autorstvím Marka Stoniše.  „Pan Stoniš se v něm velmi upřímně vyznává z obdivu k Jarku Nohavicovi a na rozdíl od všech těch, kteří pro něj našli v poslední době jen slova urážek a denunciací, jako paní Marvanová nebo pan Hutka a další lidé, tak v podstatě vystihl velice přesně, o co vlastně jde, o jakou cenu, o jaký problém, o jakou kauzu jde,“ upozorňuje mediální analytik.

Nohavica od 80. let otevíral ruské kultuře cestu do Česka

V článku ho zaujala formulace „Nohavica byl už v osmdesátých letech v dobrém slova smyslu vyslancem Vladimira Vysockého a Bulata Okudžavy v Česku – přebásnil a nazpíval mnohé jejich písně“, na což sám v minulém Týdnu v médiích poukazoval. „Jde o záměnu a nepochopení smyslu Puškinovy ceny. Jestliže pro jedny začíná a končí diskuse o ní u toho, že ji předává prezident, toho času Putin, tak by si mohl třeba uvědomit, že před časem ji předával také Boris Jelcin, protože za jeho prezidentského úřadování vznikla. Takže to není žádná Puitinova agresorská nebo propagandistická aktivita, je to jenom tradice, která pokračuje dlouhou dobu a těch laureátů byly desítky, ba stovky,“ připomíná Petr Žantovský.

Při té příležitosti zmiňuje rozhovor, který nedávno na toto téma poskytl pro ParlamentníListy.cz bloger Ladislav Větvička, nositel Krameriovy ceny za loňský rok. „Vozil bych sovy do Atén, kdybych to opakoval, stačí si to otevřít a čtenář se dozví vše podstatné o Puškinově ceně. A do toho právě ladí ten Stonišův text, protože autor přesně pochopil, že jde o to, že Nohavica od začátku osmdesátých let vlastně otevírá ruské kultuře cestu do Česka. Nezapomeňme, že my jsme namnoze byli pod vlivem okupace v srpnu 68 negativně naladěni vůči všemu, co jenom trošku zavánělo azbukou a Ruskem. A Nohavica byl první písničkář, který vnesl úplně nenásilnou formou ty ruské náměty, ruské písničkáře a ruské kolegy do českého prostředí,“ poukazuje mediální odborník.

Hysterie, která se vleče všemi možnými mediálními tlampači

Do té doby se tu ruská píseň hrála buď bojová při nějakých slavnostních příležitostech nebo různé písně padlých revolucionářů a podobné. „Nebo také Matuška zpíval ruské národní písně na svých deskách spolu s lidovými písněmi francouzskými nebo americkými, což všechno bylo ctihodné, dobré, v pořádku a v kontextu. Ale Nohavica byl první, kdo otevřel do Česka dveře takové té ruské polooficiální a lehce protestní kultuře a nechal nám pocítit, že jsme s nimi na jedné lodi. To je strašně dobře. Kdyby za nic jiného, tak za tohle si tu cenu určitě zasloužil. Velice si vážím pana Stoniše, že se navzdory té hysterii, která se vleče všemi možnými mediálními tlampači, přihlásil k tomuto poznání. Stoupl tím v očích mnoha čtenářů nejen Reflexu, ale i jiných médií,“ myslí si Petr Žantovský.