Pane Větvičko, jaký je váš vztah k Jaromíru Nohavicovi, znáte se osobně?
To jste mi připomněl situaci, když jsem křtil jednu ze svých prvních knih v hlavním městě Praze a nějaká hezky vyzdobená dáma se mě se silným pražským akcentem zeptala: „Vy jste z tý Vostravýýý, to se určitě znáte s Jarkem Nohavicou, žééé?“ Povídám ji: „No samozřejmě, my na Ostravsku se všichni známe; konkrétně s Jarkem se známe tak napůl.“ „A co to znamená napůl?“ ptala se bezelstně ta dobrá žena. „No, to znamená, že já Jarka znám, a on mě ne…“ Lidé se zasmáli, ta dobrá žena zbledla a už se na nic neptala. Ani knížku si tenkrát ode mě nekoupila, ani netuším proč…
Ale abych neutekl od vaší otázky – Jarka registruji od počátku osmdesátých let, dodnes mám na kazetách jeho koncerty z té doby a můžu říct, že měly neuvěřitelnou atmosféru. Bylo to jedno z mála světlých míst uvnitř šedivé normalizace, učili jsme se tam číst mezi řádky a rozumět slovům, která ani nemusela být vyřčena. Těžko se to vysvětluje mladým, kteří tu dobu nezažili. Po každém koncertě psali pořadatelé povinně hodnocení koncertu, jestli odpovídal seznam schválených písní, jestli nebyly zpívány neschválené texty, nedocházelo k pobuřujícím řečem, a tato hodnocení se shromažďovala v šanonech andělů na kůru – u všemocných chlapců z StB. Kromě hodnocení pořadatelů se u nich scházely také zprávy tajných spolupracovníků StB, kterých určitě na koncertech bylo taky dost. Byla to divná doba, kdy člověk, který chtěl tvořit, musel bojovat proti mocným tehdejšího světa a hledat si cestičky, aby se jeho tvorba mohla dostat k lidem. Karel Kryl si našel cestu ven na poslední chvíli koncem roku 1969 a jeho tvorba se k nám dostávala přes Rádio Svobodná Evropa (které v pohledu tehdejších mocných šířilo slovy dnešních mocných „fake news“). Jaromír Nohavica zůstal tady a musel tedy hledat jiné cesty.
Oba písničkáři, Karel Kryl i Jaromír Nohavica, měli na atmosféru druhé poloviny osmdesátých let neuvěřitelný vliv, celá generace mladých tehdy poslouchala jejich songy a nebál bych se říct, že oba mají silný podíl na odvaze studentů vystoupit z letargie v listopadu 1989 (i když si samozřejmě o roli studentů myslím své (ale to je zase jiná kapitola).
A mimochodem, odpověď na druhou část vaší otázky zní – dnes už se s Jarkem neznáme jen napůl.
Rozhořela se debata v souvislosti s Jaromírem Nohavicou. Hudební kritik Jan Rejžek o Nohavicovi řekl, že je užitečný idiot. Novinář a komentátor Martin Fendrych pro změnu připomněl, že Nohavica spolupracoval s StB, a řekl, že by měl v Rusku zůstat. Písničkář Jaroslav Hutka prohlásil: „35 let poslouchám Jaromíra Nohavicu. Ode dneška už ne! S medailí z Kremlu to u mě definitivně prohrál.“ A Alexandra Alvarová prohlásila, že ta medaile je součástí hybridní války. Co na to říkáte?
Nevšiml jsem si, že by se rozhořela nějaká debata. Lidé mají jasno a ta malá nenávistná multikulturní klika na názory lidí nemá vliv. Nemají potřebu reagovat na nesmysly poštěkávajících pejsků, kteří Nohavicovi nesahají po kotníky.
Mimochodem, ta česká závist a zaprděnost je příšerná. My se nedokážeme radovat. Na jedné straně brečíme (někteří), že jsme malý národ. A pak, když někteří (mnozí) z tohoto národa dosáhnou mezinárodního uznání, tak na ně pliveme. Hašek? Chlastal a byl to bolševik. Ludmila Babková a herečka? Néé. Nacistka! Navíc měla poměr s tím odporným Goebbelsem. Karel Gott? Fuj! Četl Antichartu. Werich? Sice ji nečetl, ale podepsal. Forman? Emigrant! Höger? Hajloval v Národním. Kádár s Klosem a jejich první Oscar pro Československo? Fuj, hned po Oscarovi přijali Státní cenu Klementa Gottwalda, kterou jim udělil tehdejší nejvyšší představitel zločinného komunistického režimu Antonín Novotný. Čímž vlastně legitimizovali jeho režim podle dnešních vykladačů té správné víry.
Proč pořád kádrujeme? A co třeba Picassovy podivné čmáranice? Dostal za ně Leninovu cenu, navíc to byl komunista. Co se týká té Puškinovy ceny, obdrželi ji kromě našeho prezidenta Klause i prezidenti Finska i Slovinska. Hmm… to jsou též užiteční idioti?
Fotogalerie: - Zemanova čínská rapsodie
Nezlobte se, ale já skoro nevím, kdo to jsou Rejžek, Fendrych, Alvarová nebo Hutka už dnes. Za pár let po nich ani pes neštěkne a zmizí v propadlišti dějin, tak jako zmizeli všichni ti morálně povýšení „pseudokritici“ výše zmíněných osobností.
Udělal Nohavica chybu, když jel do Ruska přijmout Puškinovu medaili od Putina? Je Putin člověk, který má na rukou krev, nebo jde spíše o hysterii? Jak ocenění od Putina vnímáte?
Proč by udělal chybu? To není Putinova medaile. To je ocenění práce, kterou Nohavica udělal pro popularizaci ruských – či sovětských autorů (třeba Bulat Okudžava byl arménsko-abchazského původu). Nohavica je pro nás objevil v době, kdy jsme všechno, co přicházelo ze Sovětského svazu, automaticky považovali za méněcennou, odpornou, bolševickou propagandu. A v té době Nohavica ukázal, že i v totalitní zemi Sovětů se přes neustálý dohled státní bezpečnosti dá dělat kultura. Přetlumočil ji do češtiny a v mnoha ohledech se mi zdá, že básně i písně zněly v našem jazyce ještě ostřeji než v originále. Puškinova medaile byla poprvé udělena za Jelcina a předává ji nejvyšší představitel ruského státu. Nevím, proč by Nohavica neměl tuto cenu převzít, málokdo si ji u nás zaslouží tak jako on.
Sociálními sítěmi se začaly šířit obrázky zesměšňující Nohavicu v souvislosti s předáním Puškinovy medaile z rukou Vladimira Putina. Jeden z obrázků ukazuje za zády obou mužů fotografie význačných osobností, které údajně zavraždil Putinův režim, a také zločinů, které jsou Rusku připisovány. Podílí se Nohavica přijetím medaile na legitimizaci dnešního Ruska?
My jsme smějící se bestie a jsme na to patřičně hrdí. Není nic, z čeho bychom si nedokázali udělat srandu. A to je dobře, pomáhá nám to přežít. Už po staletí. Neznám na světě jiný takový národ, který si umí dělat v takové míře legraci sám za sebe.
Není pochyb o tom, že v Rusku byl zločinný a mafiánský režim. Vznikl na počátku devadesátých let, vyrostl na rozvalinách bolševického Sovětského svazu a stál za ním slabý prezident Jelcin, který si nechal tak dlouho radit od dobrých, hodných strýčků ze Západu, až stálo v roce 1999 Rusko před rozpadem a totálním krachem. Ti, kteří podpořili Putina v roce 1999, s ním měli úplně jiné plány a velice brzy pochopili, že se jim vymkl z rukou a vede Rusko pryč od rozpadu.
Pojďme se na chvíli vrátit o dvacet let zpět, ne každý si dnes tu situaci vybavuje.
Putin byl v té době považován za nevýrazného, skromného pracanta. Pracoval jako pomocník primátora Petrohradu Sobčaka. V té době byly v Rusku dvě mocenské skupiny – moskevský klan, tzv. semja (rodina), okolo prezidenta Jelcina, a petrohradský klan. Moc ve státě fakticky patřila skupině sedmi oligarchů moskevského klanu, kteří byli mediálně přikryti věčně opilým Jelcinem.
V roce 1999 bylo touto „rodinou“ Rusko už prakticky rozkradeno (tzv. zprivatizováno podle rad západních poradců) a byly připraveny podmínky na rozčlenění Ruské federace na několik nezávislých států. V některých oblastech už byl připraven tisk vlastních peněz (viz uralský frank, který byl vytištěn nedlouho po rozpadu SSSR a čekal v sejfech bank na využití).
Ruský národ byl v té době zcela demoralizovaný. Moskevskému klanu bylo jasné, že až se vše zhroutí a národ pochopí, jaká šaškárna s nimi byla sehrána, veškerý hněv se snese na Jelcina a jeho kliku.
Ideálním řešením by bylo svalit vinu za destrukci Ruska na petrohradský klan a najít obětního beránka. Lidé si vybijí vztek na petrohradském klanu, moskevský klan zůstane nepoškozen a zůstane mu moc. Někoho napadlo svalit vinu na staré struktury. Třeba KGB. Boris Berezovskij přišel s nápadem, že by se obětním beránkem mohl stát nevýrazný „úředník“ a bývalý agent KGB dočasně umístěný v NDR, se kterým občas jezdil na lyže do Švýcarska. Jmenoval se Putin a nikdo v Rusku, natož ve světě, o něm nikdy neslyšel. Jelcin souhlasil, a tak toho legračního úředníčka nejprve instalovali do funkce předsedy vlády a po pár měsících mu Jelcin předal moc. Tehdy 99 % analytiků předpokládalo, že ten, na koho Jelcin ukáže jako na svého nástupce, nepřežije příliš dlouho politicky a možná ani fyzicky. Odhadovali životnost Putina na několik měsíců, maximálně rok. Barevná revoluce byla fakticky v plném proudu.
Putin začal vládnout v zemi, kde vše bylo rozkradeno, na mezinárodním poli na ni nikdo nebral ohled (uvědomme si, že tzv. obranné společenství NATO nedlouho předtím poprvé popřelo samo sebe a zasáhlo proti zemi, která nikoho z jejich členů neohrožovala, a tehdejší Rusko se zmohlo jen na bezzubé protesty).
Armáda nefungovala, zbraně byly rezavé, staré ponorky a lodě se šrotovaly, staré zbraně se vyvážely ven a výroba byla zastavena. Lidé byli demoralizováni, měsíce a léta mnohé firmy nevyplácely mzdy, měna se zhroutila, inflace znehodnotila důchody i sociální dávky (inflace v roce 1993: 875 %, inflace 1999: 86 %), hrubý domácí produkt byl na úrovni země velikosti Dánska. Čtvrtina ruských bank (cca 400!) zkrachovala a s nimi zmizely i úspory obyvatelstva i firem. Podmínky k dokončení barevné revoluce byly ideální.
Fotogalerie: - Rozhodování o Nové nemocnici T. Bati
Jen sebevrah mohl převzít zemi v takovém stavu. Putin to udělal.
Brzy po nástupu k moci moskevský klan pochopil, jaké osudové chyby se dopustil. Berezovskij prohlásil, že Putin byl jeho největší životní omyl. Přiznal tak, že se v osobě Putina příšerně zmýlil a ten nesplnil úlohu, která se od něj očekávala, tedy dokončení destrukce Ruské federace a rozdělení na několik nezávislých celků, které by už mocnosti šikovně vmanévrovaly do bratrovražedných válek – ať už ekonomických, nebo klidně i horkých, aby pak mohly oběma stranám prodávat zbraně. Jak víme, to mocnosti umějí velice dobře.
Berezovskij krátce poté, co zjistil, že se v Putinovi zmýlil a že role nenápadného, legračního úředníčka byla pryč, raději neprodleně emigroval do Británie. Konkurenční moskevský klan byl přinucen navrátit rozkradené – zprivatizované bohatství zpět do Ruska. Kdo nechtěl a dělal ramena, šel sedět.
Byla to dlouhá výprava do historie, že? Ale pro pochopení tehdejší situace nutná, protože mnozí si to nepamatují, respektive nechtějí pamatovat.
A teď zpátky k vaší otázce. Opravdu si někdo myslí, že v této fázi vývoje bylo možné jednat demokraticky? Opravdu si někdo myslí, že oligarchové odstavení od moci a od nakradených miliard se nechali zatlačit dobrovolně? Přirozeně že se pokusili o zvrat a snažili se Putina mezinárodně i vnitropoliticky zdiskreditovat. Byly tehdejší vraždy Putinových oponentů prací Putina a jeho klanu, anebo naopak operací pod cizí vlajkou s cílem zdiskreditovat jej? Kdo to dnes spolehlivě rozklíčuje?
Nechci se Putina zastávat, protože odpověď neznám, ale logika věci, jak jsem ji popsal, naznačuje podle staré zásady „cui bono“, čí straně vraždy a tzv. zločiny Ruska prospívají.
A odpověď na poslední otázku – zdali se Nohavica podílí na legitimizaci současného Ruska? Ne. To může vyslovit jen chorý mozek.
Obrázek, který se objevil na facebookové stránce Šílená koza
Na zesměšňující obrázky reagoval písničkář Jaroslav Hutka. „První obrázek je docela trefená montáž. Další už je nedostižná a ošklivě potrefená dnešní skutečnost.“
Prosím vás, chlapi u nás se Hutkovi smějí, a když ho vidí v hospodě v televizi, říkají, že tam zase opruzuje ten chlupatý bezdomovec z Nizozemska. To je smutný konec písničkáře a nejsmutnější je, jak z něj a jeho multikulturních soukmenovců srší nenávist.
O co jim jde? Jak Nohavica, tak ani Hutka nevydrželi nátlak Státní bezpečnosti. A tak zatímco Hutka nevydržel nátlak a v rámci estébácké akce Asanace podlehl a pod nátlakem opustil republiku, Nohavica podlehl a pod nátlakem odpovídal na otázky důstojníků StB a popsal, s kým se setkal na svém výletě do Vídně atd atd.
Odpovídal tak, jak to musel udělat každý, kdo byl v době normalizace estébáky laskavě vypuštěn na chvíli ven. Pravda, každý to mohl odmítnout. Oběma pánům by pak pravděpodobně hrozil kriminál, každopádně by už nikdy nemohli hrát, pracovali by jako občané třetí kategorie a estébáci by se mstili na rodinných příslušnících a dětech.
Buďme upřímní – kdybychom se my dostali mezi jejich mlýnské kameny, máme jistotu, že my bychom odolali a hrdinně se jim vysmáli?
Kdo má právo vyčítat Hutkovi, že pod nátlakem StB „zdrhnul“, nebo Nohavicovi, že „nedržel hubu“? Kolik je těch, kteří za celou dobu normalizace nepokřivili hřbet a nezalhali, že souhlasí se vstupem vojsk? Vždyť to přece bylo jen malé zlo, bylo třeba přežít ten prolhaný systém a nějak jím proplout, že? Dobře si to pamatuju, a kdo už raději zapomněl, ať se začte do materiálů StB třeba na ebadatelně.cz, kde jsou zpřístupněny svazky lidí, které StB pod nátlakem vytěžovala.
Kdo je bez viny, ať hodí kamenem.