Pane Větvičko, jaký je váš vztah k Jaromíru Nohavicovi, znáte se osobně?

To jste mi připomněl situaci, když jsem křtil jednu ze svých prvních knih v hlavním městě Praze a nějaká hezky vyzdobená dáma se mě se silným pražským akcentem zeptala: „Vy jste z tý Vostravýýý, to se určitě znáte s Jarkem Nohavicou, žééé?“ Povídám ji: „No samozřejmě, my na Ostravsku se všichni známe; konkrétně s Jarkem se známe tak napůl.“ „A co to znamená napůl?“ ptala se bezelstně ta dobrá žena. „No, to znamená, že já Jarka znám, a on mě ne…“ Lidé se zasmáli, ta dobrá žena zbledla a už se na nic neptala. Ani knížku si tenkrát ode mě nekoupila, ani netuším proč…

Ale abych neutekl od vaší otázky – Jarka registruji od počátku osmdesátých let, dodnes mám na kazetách jeho koncerty z té doby a můžu říct, že měly neuvěřitelnou atmosféru. Bylo to jedno z mála světlých míst uvnitř šedivé normalizace, učili jsme se tam číst mezi řádky a rozumět slovům, která ani nemusela být vyřčena. Těžko se to vysvětluje mladým, kteří tu dobu nezažili. Po každém koncertě psali pořadatelé povinně hodnocení koncertu, jestli odpovídal seznam schválených písní, jestli nebyly zpívány neschválené texty, nedocházelo k pobuřujícím řečem, a tato hodnocení se shromažďovala v šanonech andělů na kůru – u všemocných chlapců z StB. Kromě hodnocení pořadatelů se u nich scházely také zprávy tajných spolupracovníků StB, kterých určitě na koncertech bylo taky dost. Byla to divná doba, kdy člověk, který chtěl tvořit, musel bojovat proti mocným tehdejšího světa a hledat si cestičky, aby se jeho tvorba mohla dostat k lidem. Karel Kryl si našel cestu ven na poslední chvíli koncem roku 1969 a jeho tvorba se k nám dostávala přes Rádio Svobodná Evropa (které v pohledu tehdejších mocných šířilo slovy dnešních mocných „fake news“). Jaromír Nohavica zůstal tady a musel tedy hledat jiné cesty.