Peter, na Konzervativním kempu jste přednesl projev, ve kterém jste říkal, že Ficovu vládu lze za mnohé kritizovat, nicméně demokracie na Slovensku ohrožena není. Proč?

Robert Fico si opravdu zaslouží kritiku za řadu věcí. Například za novelu trestního zákona, za způsob, jakým konsoliduje veřejné finance, a také za některé fauly vůči opozici – jako bylo například neodůvodněné odvolání lídra Progresivního Slovenska Michala Šimečky z postu místopředsedy parlamentu. Ale tvrdit, že současný premiér je hrozbou pro demokracii, je – mírně řečeno – přehnané. Během více než třiceti let v politice byl Fico několikrát u moci a byl i v opozici. Když byl u moci, nikdy se nepokusil změnit volební systém v neprospěch svých oponentů, a to ani tehdy, když Směr vládl sám. A když Fico volby prohrál, vždy uznal porážku. 

Je tu ještě jeden rozměr: za současné vlády policie neposílá opoziční politiky za mříže. Nedávno se sice pokusila zadržet bývalého ministra obrany Jaroslava Naďa kvůli prodeji munice na Ukrajinu, ale šlo o případ, který iniciovala evropská prokuratura. Za minulých vlád však představitelé opozice za mříže putovali. A je třeba říct, že často odůvodněně. Soudy pravomocně odsoudily desítky vysoce postavených osob z éry Směru, z nichž se mnozí přiznali.

Na druhou stranu je třeba říct, že obvinění Roberta Fica ze založení organizované zločinecké skupiny bylo projevem určité radikalizace vyšetřovatelů. Údajně se ho Fico dopustil tím, že se na poradě zajímal, zda je možné stíhat Andreje Kisku a Igora Matoviče kvůli daňovým únikům. V parlamentu tehdy chyběly jen dva hlasy k tomu, aby byl Fico vydán k vazebnímu stíhání. Pokud by byl Fico opravdu takovou autokratickou hrozbou pro demokracii, jak ho někteří vykreslují, čekali bychom od něj nějaký druh odvety. To se však neděje.

Proč to ale slovenští novináři neustále tvrdí, byť Fico rozhodně nezavedl obdobu úřadu pro tisk a informace, který známe z normalizace?

Mnozí novináři skutečně věří, že Fico je hrozbou pro demokracii. Mezi premiérem a novináři panuje animozita už z dob, kdy hlavními tématy médií nebylo „civilizační ukotvení“, ale korupce a nepotismus. Fico svým emotivním vystupováním není v tomto sporu nevinně.

Zároveň je v době polarizace moderní označovat své ideové nepřátele za hrozbu pro demokracii – platí to jak pro politiky, tak pro média, která si na tom mohou postavit svůj byznys model. Pokud dost lidí uvěří, že diktatura je za rohem a vy proti tomu bojujete, získáte oddané čtenáře a klienty.

A nesmíme zapomenout, že pokud jde o cenzuru, byla to předchozí vláda, kdo bez dostatečného odůvodnění vypínal některé „alternativní“ weby. Fico se k ničemu takovému zatím neuchýlil.

Oni argumentují tím, že například Michal Kovačič musel odejít z Markízy poté, co byl na televizi vytvářen politický tlak na jeho odchod. Plus že probíhají čistky ve veřejnoprávní televizi a rozhlase. Co říci na tyto argumenty naznačující údajné porušení svobody slova na Slovensku?

Jsou to relevantní argumenty, ale zatím nestačí k tomu, abychom považovali Fica za ohrožení demokracie.

Nevylučuji, že vláda skutečně tlačila na majitele  Markízy – skupinu PPF – přes mýtný systém SkyToll, jehož je PPF spoluvlastníkem. Pokud k tomu došlo, považuji to za zásah do novinářské svobody. Jenže po odchodu Kovačiče se z Markízy nestala proficovská televize. Nová moderátorka relace Karolína Lacová rozhodně vládním politikům nestraní.

Podle mých informací chtělo vedení Markízy především ukončit zákopovou válku s Ficem. V nejextrémnější podobě se to projevilo tehdy, když Markíza označila protest organizovaný stranou Směr titulkem „Dezoláti v ulicích“. Později se za to omluvila.

Pokud jde o Slovenskou televizi a rozhlas, zde bych s hodnocením ještě počkal. Uvidíme, jak si bude počínat nová ředitelka Martina Flašíková.

Sám tvrdíte, že Ficova vláda dělá chyby. Z Prahy se jeví, že poněkud neobratně se chová paní ministryně kultury Šimkovičová. Do jaké míry je podle vás správné, že realizuje své představy o směrování kultury, a do jaké míry zbytečně dráždí?

Souhlasím, že ministryně Martina Šimkovičová postupuje neobratně, a sám mám problém s několika jejími personálními rozhodnutími. Například s odvoláním ředitele Slovenského národního divadla Mateje Drličky, čímž si z mezinárodně respektovaného a do té doby politicky neutrálního odborníka udělala zbytečného nepřítele. Za absurdní považuji i jmenování Gustáva Murína do čela Slovenského literárního centra – Murín je známý tím, že, řeknu-li to kulantně, pracuje s neověřenými informacemi. Ministryně ho odvolala poté, co v Praze svým vystupováním vyvolal skandál.

Dalším důvodem, proč se Šimkovičová stala úhlavní nepřítelkyní části společnosti, je její rozhodnutí zastavit dotace pro LGBT neziskovky. Ministryně argumentovala příkladem jedné dotované organizace, která pořádala drag workshop pro mládež – akci, kde chlapci v ženském oblečení a make-upu předvádějí sexualizovanou show. Většina lidí na Slovensku si nepřeje, aby LGBT agenda byla podporována z jejich daní, a považuji za pochopitelné, že na tento demokratický požadavek ministryně reaguje. 

Samotný premiér Fico se chová vyloženě útočně. Považuje mainstreamové novináře za své nepřátele a dává jim to najevo. Existuje možnost, že by se hrany tohoto vztahu vzájemně otupily?

Nemyslím si, že Fico považuje mainstreamová média za nepřátele obecně. Ale ano, existuje mezi ním a částí mainstreamu dlouhodobá animozita. Na začátku volebního období například přerušil komunikaci se čtyřmi konkrétními redakcemi, které označil za „nepřátelské“. To nepovažuji za šťastný přístup – politik by měl vydržet i „nepřátelská“ média. Co mně na Ficově vztahu k novinářům vadí nejvíc, je emotivnost jeho projevů – mnoho lidí to znechucuje a já jim rozumím.

Mě na Slovensku zaráží jedna věc. I u nás máme značný kontrast mezi Prahou a Brnem a zbytkem republiky, pokud jde o politické nastavení. Ale u obyvatel Bratislavy, zejména mladých, se mi někdy zdá, jako by se za zbytek Slovenska styděli. Častokrát jako by se styděli za vlastní rodiny, které netleskají liberálnímu směru. Je to správné pozorování?

V téměř všech západních zemích pozorujeme pokles národní hrdosti. Má to více příčin – od relativního úpadku výkonnosti oproti jiným civilizačním okruhům až po politickou polarizaci. Slovensko není výjimkou, a proto věřím vaší osobní zkušenosti. Sám jste ale naznačil, že mladí lidé z Bratislavy stejně jako mladí z jiných evropských velkých měst mají tendenci být víc liberální, kosmopolitní a nejsou reprezentativním vzorkem.

Často se v otázkách národní hrdosti a hanby za svoji zemi mluví o emigraci. A je pravda, že pro Slovensko jde o výrazně větší problém než pro Česko. V březnu například u nás rezonoval průzkum, podle kterého zvažuje odchod ze Slovenska asi 23 % lidí. Co ale už průzkum neřekl, bylo to, že tento podíl odpovídá průměru EU. Podle Gallupova institutu zvažuje migraci v EU průměrně 20 % lidí. Shrnu to: problém je na Slovensku horší než v Česku, ale velmi podobný zbytku Evropy.

Fixace na téma Ukrajiny, veliké téma. Opravdu se lidé bojí, že Fico bude chtít kvůli své svérázné zahraniční politice vystoupit z EU a NATO, nebo je to jen heslo na plakát? 

Mnoho lidí tomu opravdu věří – ukázaly to poměrně početné demonstrace „Slovensko je Evropa“, které se na začátku roku konaly. Spouštěčem byly výroky poslance Směru Tibora Gašpara, který odmítl absurdní opoziční návrh zakotvit členství v EU a NATO do ústavy. Tvrdil, že by voliči měli mít možnost o vystoupení rozhodnout v referendu – ale zdůraznil, že to není politikou Směru. Média a opozice z toho udělaly snahu o vystoupení z EU a NATO.

Fico ale žádný radikál vůči EU není. Ukázalo se to i po eurovolbách, kdy Směr odmítl vstoupit do frakce vlastenců kolem Viktora Orbána a Andreje Babiše. Premiér naopak doufal, že jeho europoslance ještě vezmou na milost socialisti. Opakuji, Fico ani nikdo z vrcholných politiků Směru vystoupení z EU nenavrhuje.

Pokud jde o NATO, Fico nedávno rozvířil debatu, když uvedl provokativní tezi, že Slovensku by víc slušela neutralita. Reagoval tím na otázku novinářů ohledně zvýšení obranných výdajů na pět procent HDP, které požadují v rámci Aliance Američané. Neutralita Slovenska ale nemá v současnosti veřejnou podporu – a sám Fico říká, že toto rozhodnutí není na něm. Nejde tedy o reálný návrh.

A jaká je jeho politika k Ukrajině?

Pragmatická. Strany vládní koalice uspěly ve volbách z velké části i díky tomu, že slibovaly, že Slovensko nezatáhnou do války. Fico proto kritizuje plány na vytvoření „koalice ochotných“, v níž by evropské státy poslaly vojáky na Ukrajinu. Zastavil také dodávky zbraní Kyjevu z našich vlastních zásob. Ale podle průzkumů to jasná většina lidí kvituje.

Je ale třeba dodat, že Ficova vláda nezastavila komerční zbrojní kontrakty s Kyjevem. Naopak – Slovensko navyšuje výrobu munice, a paradoxně se tak za Fica dostává na Ukrajinu více munice než za minulých vlád.

Z České republiky se zdá, že ačkoliv i u nás neziskovky financované různými složkami americké administrativy značně investovaly, Slovensko považují vyloženě za „misijní území“. Přehání Luboš Blaha, když považuje tyto neziskovky, doplněné kapitálem od některých slovenských skupin, za hybatele dnešní opozice?

Zahraniční aktéři samozřejmě mají vliv na formování veřejného mínění na Slovensku a podle mě je potřeba, aby se přeshraniční finanční toky směřující do politicky činných nevládních organizací zprůhlednily. Právě na tento jev se měl původně zaměřit nedávno přijatý zákon o nevládních organizacích. To se ale nepodařilo a výsledná podoba zákona dopadá na neziskový sektor takříkajíc plošně, což považuji za chybu.

Ľuboš Blaha ale přehání, když tyto neziskovky označuje za hybatele opozice. Do jisté míry jde o zrcadlový obraz toho, že druhá strana ze všeho obviňuje Rusko. V případě opozice jsou hlavním hybatelem zájmy a nálady voličů – stejně jako u koalice.

Ono se zdá, že dnešní opozice by se mohla brzy radovat, protože vztahy mezi koaličními stranami Ficovy vlády – držené nyní již přeběhlíky – nejsou dobré. Dovládne Fico, nebo radši riskne předčasné volby? 

Po „vyčištění“ huliakovců, kteří působili v poslaneckém klubu Slovenské národní strany, a migaľovců z Hlasu je koaliční krize zatím zažehnána. Pro Fica by nebylo racionální riskovat předčasné volby, protože při současném rozložení preferencí by mu k sestavení nové vlády pravděpodobně chyběli partneři.

SNS se do toho nechce též – pravděpodobně by se už do parlamentu nedostala. Někde mezi tím se potácí Hlas, který stále hledá svou identitu a zároveň mu klesají preference. I ten by po volbách skončil oslabený oproti současnému postavení.

Protože však oba koaliční partneři vůči Ficovi ztrácejí, mají potřebu se vůči němu vymezovat. SNS to ukázala při debatě o transakční dani, Hlas zase při projednávání zákona o neziskovkách. To do budoucna snižuje stabilitu koalice – i když racionální úvahy lídrů Směru, Hlasu a SNS jim zatím velí spolupráci udržet.

Z ekonomického hlediska: Fico sliboval značné sociální benefity a zvýšení služeb státu občanům, zejména méně majetným. Do jaké míry to dodržel?

Jediné, co Fico v tomto směru opravdu splnil, bylo vyplacení třináctých důchodů. Naopak ubral rodinám s dětmi – vláda Směru zkrátila daňový bonus a zrušila rodičovský důchod, který měl motivovat lidi k větší porodnosti. V době demografické krize jsou tyto kroky fackou pro budoucnost země.

Dodejme, že utahování opasků je po dlouhodobých rozpočtových deficitech slovenských vlád pochopitelné. Zarážející však je, že tato opatření zatím nedoprovázejí viditelné škrty ve vládních výdajích. Znamená to, že vláda vybírá více z peněženek lidí, ale sama se neuskromňuje. Podřezává si tím větev. Pokud má opozice šanci vyhrát příští volby, bude to právě kvůli nezvládnuté konsolidaci veřejných financí.

Psali jsme:

„Nemá to dobré řešení.“ Drulák a Robejšek, temná slova o Evropě

Maláčová a Zaorálek: Proč jdeme do voleb s hnutím Stačilo!

Decroix a Milion chvilek. Došlo ke slibu v kauze bitcoin

Stanislav Křeček: Romové mají zvláštní postavení