Klausovo vystoupení začalo velmi nezvykle. Totiž představením, při kterém se Václav Klaus prezentoval jako perzekvovaná oběť komunistického systému a následně hlavní tvůrce české cesty ke svobodné společnosti.
„V šedesátých letech jsem měl jako mladý ekonom Československé akademie věd možnost být u přípravy tehdejší relativně radikální ekonomické reformy,“ spustil hned po pozdravu. Sovětskými komunistickými vůdci prý byla tato reforma považována za tak nebezpečnou, že vyslali půl milionu vojáků, aby tento vývoj násilím zastavili.
„Byl jsem považován za jednoho z antikomunistických a antimarxistických ekonomů, a proto jsem byl z Akademie věd vyhozen. Dalších 20 let jsem musel strávit v relativně podřadných zaměstnáních,“ vyprávěl dále.
Před třiceti lety se pak stal členem první nekomunistické vlády. Pak vyjmenoval všechny funkce, kterými prošel, a nazval se „rozhodujícím tvůrcem české ekonomické transformace, která po téměř půl století centrálního plánování vytvořila v naší zemi tržní ekonomiku“.
Z těch všech důvodů by prý měl být považován spíše za odpůrce Ruska. Ve skutečnosti je prý ale odpůrcem Sovětského svazu a jeho ideologie. Pokud jde o Rusko, snažil se prý v každé své funkci rozvíjet mezi oběma zeměmi standardní vztahy, navzdory pohnuté vzájemné historii, která jemu samotnému negativně ovlivnila nejproduktivnější roky jeho života.
„Tento můj osobní prožitek mne nijak nezaslepil,“ ujistil. Rusko prý nedémonizuje, ani jeho současného prezidenta. Respektuje, že Rusko má své vlastní národní zájmy, nepochybně odlišné od zájmů našich a kterékoliv jiné země. A doporučuje, aby tyto ruské zájmy respektovali všichni.
Ruský politický i hospodářský systém podle něj stojí na jiných základech než systém náš, nemluvě o systémech západních. To je důvodem, že je tento systém „méně demokratický a více autoritářský, než bychom považovali za přijatelné“.
To obnáší mimo jiné tvrdou ruku státních intervencí do ekonomiky, ale i omezování lidských svobod. Na druhou stranu rozdíly jsou podle něj pouze v rozsahu intervencí státu, nikoliv v podstatě systému, protože i v západních zemích je dnes toho intervencionismu čím dál více.
„Navzdory všem těmto problémům je současná ruská společnost daleko více svobodná než kdykoli ve své historii,“ prohlásil Václav Klaus. Odmítá názory, že Rusové na tom byli lépe v devadesátých letech. Svobodu bychom podle něj neměli zaměňovat s anarchií a chaosem, do kterého se jelcinovské Rusko propadlo.
Klaus připustil, že jeho postoj se liší od současného mainstreamu, hlásaného „americkými kremlology“. Jak ale upozornil, tito lidé se mýlili už v minulosti při svých analýzách Sovětského svazu, takže není důvod automaticky předpokládat, že budou mít pravdu dnes.
„Neměli bychom mít aprioristické předsudky. Neměli bychom žít v minulosti, neměli bychom si plést současnou Ruskou federaci se Sovětským svazem minulosti, nebo současné ruské politické lídry s Leonidem Brežněvem,“ varoval Václav Klaus. Dělají to prý někteří lidé i u nás a získávají na tom laciné politické body.
Klaus prý sleduje vývoj v Rusku s velkým zájmem a pokouší se o pokoru a respekt. Proto odmítá povýšenecký postoj některých našich i západních „expertů na Rusko“.
Pokud se díváme na vývoj Ruska po rozpadu SSSR férově musíme podle něj uznat, že se nakonec jedná o relativní úspěch.
Alternativou podle něj byl obraz nastíněný v knize Andreje Amarlika Přežije Sovětský svaz rok 1984? Tento scénář, velmi děsivý, podle Klause rozhodně nebyl nereálný.
Klaus se nepovažuje za experta na Rusko, ale snad prý alespoň trochu rozumí problémům přechodu od komunismu ke kapitalismu. Ačkoliv u nás jsme postupovali jinak než v Rusku, dovede si představit problémy a otázky, které tam tehdy vznikaly.
Rusko je podle něj zemí mnohem větší, a proto komplikovanější. Řadu transformačních kroků navíc provedlo pouze polovičatě. „Rusové naprosto selhali v makroekonomické politice – měnová a fiskální politika nebyly dostatečně opatrné – a nevyhnutelná hyperinflace, která toho byla důsledkem, zničila vše, zejména důvěryhodnost ruského vedení té doby,“ upozornil na jeden z hlavních problémů.
Ruské transformaci podle jeho názoru chyběla vize a schopnost politiků vysvětlovat lidem reformy. V tom podle něj selhal zejména Boris Jelcin. Další chybou bylo, že v Rusku nikdy nevznikl klasický politický systém s ideologicky odlišenými stranami.
Vladimiru Putinovi se po jeho nástupu podařilo alespoň zajistit elementární fungování země, které koncem devadesátých let zcela zjevně selhávalo. Podařilo se mu narušit systém oligarchů, propojujících politiku s byznysem, což dodnes vidíme v postsovětské Ukrajině. Zavedl určitou míru ekonomické racionality, ovšem vykoupenou omezením demokracie. Tím vytvořil jakousi unikátní dohodu, která by nebyla použitelná nikde jinde než v Rusku a bezesporu je diskutabilní, ale vytváří podklad pro alespoň nějakou stabilitu.
U nás v České republice bychom takový systém určitě nezvolili. To však neznamená, že bychom měli o Rusku mluvit jako o „říši zla“.
„Z hlediska České republiky se dnešní role Ruska při ovlivňování našeho osudu blíží nule. Neměli bychom bojovat staré bitvy. Skutečný souboj v našich společnostech – jak v Evropě, tak v Americe – je mezi těmi, kteří chtějí svobodu, nezávislost a svobodné trhy, a těmi, kteří se nás snaží ovládat různými neliberálními manipulačními ideologiemi, jako je environmentalismus, multikulturalismus, humanrightismus, feminismus a genderismus, transnacionalismus a tak dál,“ jmenoval bývalý český prezident.
Ironií osudu podle něj je, že žádný z těchto směrů nevznikl v Rusku, ale dovážíme je ze Západu.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: jav
