To, že se vládě, respektive ministrům financí v posledních letech nedaří plánovat schodky státního rozpočtu, je podle Švihlíkové dlouhodobý problém a netýká se jenom této vlády. To se musíme podívat zpět třeba do roku 2009. „Tam byl světový rekord, jak se vláda za ministra financí Kalouska fatálně zmýlila v rozpočtu, neodhadla vůbec ekonomickou krizi a její hloubku,“ ušklíbla se ekonomka s tím, že nyní došlo na Ministerstvu financí k určité inovaci, a vidí to proto trošku více optimisticky.
Není si však jistá, jestli ten hlavní problém je opravdu potřeba hledat zrovna v deficitu. Spočívá prý především v samotném dlouhodobém plánování. „Kromě deficitu je také potřeba se dívat na celkovou soustavu veřejných rozpočtů,“ zdůraznila. „Zkrátka ne jen vytahovat rozpočet, ale soustava celých veřejných financí nám hodně řekne, tam je stav velmi pozitivní,“ dodala.
Jestli se budeme však bavit o nějakém začátku ekonomické krize, měli bychom se podle Singera podívat na to, jak vypadala chyba v rozpočtu Spojených států v té době. „V tom okamžiku nemůžeme mluvit o světových rekordech,“ reagoval na slova Švihlíkové bývalý guvernér ČNB.
To, že se v časech ekonomického růstu, kdy se ekonomika odhaduje lépe, plánují schodky v desítkách miliard, je podle Singera jednoduše dané tím, že rozpočet je zkrátka velký.
Podle Kudrny je zase poněkud podivné, že na konci „boomu“ stále vláda předkládá rozpočet se schodkem. Schodek je ale podle jeho slov relativně malý a ekonomicky nepodstatný. „Je proto možné, že se část investic utopí v razítkových válkách nebo nepovedených výběrových řízeních. Premiér nám zase za rok bude moct oznámit, že jsme hodně blízko nule,“ uvedl a dodal, že výdaje na platy jsou v oblasti, kde státní správa má velký podstav, kde se také dá něco ušetřit, a možná tak bude nakonec přece jen nižší.
V otázce, zda je struktura státního rozpočtu odpovídající a dlouhodobě udržitelná, záleží na tom, jestli se díváme na příjmy nebo výdaje, říká Švihlíková. Když se podle ní podíváme na výdaje, tak ty mandatorní nevidí jako žádný problém. „Dlouhodobě je problém ve státním rozpočtu na straně příjmu. To, jak je u nás dána daňová struktura, která hodně čerpá ze zaměstnanců. Velkou roli hrají regresivní daně, tedy DPH, což nepovažuji za šťastné,“ uvedla s tím, že z tohoto hlediska je strukura opravdu velmi nevyrovnaná, a nemyslí si, že zrovna za této vlády se na tom cokoliv změní.
„De facto nemáme žádné majetkové daně. Daňová progrese je tam z tohoto hlediska velice slabá,“ pokračovala Švihlíková s tím, že například zde by určitě viděla možnosti pro úpravy, ale ne zrovna za vlády ANO.
S vysokou mírou odlivu kapitálu do zahraničí se Česko potýká dlouhodobě. Jednou z možností těmto odlivům zabránit je podle Švihlíkové například posílení vlivu zaměstnanců na rozhodování firem. „To pak vede k tomu, že máte jiné rozdělení produktu. Buď teď jít cestou tlaku na mzdy, čemuž pomáhá situace na trhu práce, posílení práv zaměstnanců, tedy tlak na to, aby se produkt jinak rozděloval. Nic z toho se vzájemně nevylučuje,“ řekla a zmínila také restriktivní opatření, jako jsou otázky zdanění dividend a hodně diskutované otázky sektorových daní.
„Je tu i otázka podpory českého vlastnictví, protože vliv zahraničního vlastnictví je v Česku obrovský hlavně v sektorech, které mají silně oligopolní, až monopolní povahu,“ uvedla ekonomka a dala za příklad vodárenství a bankovnictví. Z toho vyvstává podle Švihlíkové otázka, jestli by stát měl udělat právě něco pro změnu takového modelu. „Bavíme se tu o čtyřiceti miliardách korun jako deficitu, což je nic ve srovnání s odlivem tří set miliard každý rok, to už ekonomice skutečně chybí na mzdách a investicích,“ zdůraznila.
Co se týká tlaku na růst mezd, zajímalo Moravce, zda je možné jej udržet a jestli pak čísla odtoku opět nepůjdou nahoru, pokud nebudou učiněné nějaké další systémové kroky. „Já myslím, že ano. Struktura ekonomiky je spíše středně nižší přidaná hodnota. Možností, jak se z toho dostat, je několik. Ale v tomto ohledu se ne moc něco dělá a je to běh na dlouhou trať,“ řekla Švihlíková.
Nebo to tak prý není otázka jedné vlády. „Není to téma, se kterým totálně zabodujete. Když na tom začnete pracovat, tak následky se projeví za delší dobu. Osobně tomu říkám posunutí stropu, proražení stropu a strategie trpaslík. „Posunutí stropu znamená, že tlačíte na to, aby se posunoval ten strop, ale neděláte nic zásadního s prostředím, ve kterém se pohybujete, to jen ten mzdový tlak. A i když posunujete, je tu hranice, za kterou nelze jít,“ vysvětlila ekonomka.
Proražení stropu pak prý znamená vydat se cestou změny ekonomické struktury. „Máme příklady zemí, kterým se to podařilo. Nejvíce příkladů najdeme v Asii – Singapur, Japonsko, Jižní Korea a snaží se o to i Čína. Z EU lze uvést Finsko,“ vyjmenovala s tím, že je to těžký úkol, ale není to nemožné.
Třetí zmíněná varianta Švihlíkové, zvaná trpaslík, začíná prý být intenzivně oblíbená. „Ta znamená vejít se pod ten strop a zase tlačit na tu láci, tedy dovážet levnou pracovní sílu – Mongolsko, Filipíny i eskymáky třeba. Zkrátka aby se vše stlačilo dolů a my si udrželi cenovou výhodu,“ uzavřela s tím, že to podle ní není strategie pro Českou republiku, ale pro rozvojové země.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: nab
