Chápu, že lidé, co nevlastní zahrádky, tyto přírodní extrémy příliš neřeší. Sám ale malý záhumenek mám, takže vím, co pro pěstitele znamená počkat si další rok a doufat. Pipláte, stříháte, hnojíte, chráníte proti škůdcům, a pak přijde jedna mrazivá noc a vše bylo k ničemu. Ztráta úrody, tedy výsledků práce zahrádkáře, dvakrát za sebou není především pro psychiku starších lidí nic příjemného. Zklamání, vztek, marnost. Často si pak kladou otázku: Má to všechno vlastně za to?
Znám spoustu seniorů, pro které je pěstitelství koníčkem a vlastně i smyslem života. Řada z nich se pro úspěch zcela obětuje. Například ve snaze zachránit, co se dá, pod ovocnými stromy v teplotně nebezpečných nocích topí. Můj přítel třeba pod jednu meruňku umístí kamna, pod druhou pak nad ránem jezdí s kolečkem s plápolajícím ohněm. Jednou si dokonce vypůjčil obrovský naftový teplomet. Touha porazit nástrahy přírody je u některých jedinců obdivuhodná.
Duben naše stromy a jejich květy většinou přežily, tak snad nám studení bratři nepřinesou mráz i do našich nervových soustav. Zatím to vypadá dobře. „Člověk by si měl výsledky své práce užívat, potěšit ducha i chuťové pohárky. Vždyť co je lepšího, než slaďoučká a voňavá meruňka z vlastní zahrádky?“ ptá se závěrem Petr Lachnit.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV