Vás nenechalo to politické a mediální běsnění kolem Dne státnosti v klidu a přišel jste s docela neobvyklou výzvou. Co jejím vyhlášením sledujete?
Ve mně ty události vyprovokovaly sepsání – s nadsázkou nazvané – Dalmatinské výzvy, protože už mě opravdu to primitivní a povrchní členění na dobro a zlo a na černobílý svět štve. Opakuje se to už tři čtyři roky pořád dokola. Ať už jde o situaci na Ukrajině, imigrační politiku, Brexit nebo teď aktuálně vyznamenání – nevyznamenání pro pana Bradyho, kterého si jinak nesmírně vážím. A to černobílé vidění příznivci obou dvou názorových proudů podle těch různých témat přiživují právě tím, že kdokoli má trochu jiný názor nebo nabídne svůj odlišný úhel pohledu, je hned označen, někdy dokonce osočen, že je vlastně příznivcem toho opačného pólu. Mně se tohle dělení a umělé vytváření příkopů a barikád nelíbí. Proto jsem to napsal, protože to takhle cítím.
Na čem byste situaci, s níž jste tak nespokojen, nejlépe ilustroval?
Souhlasíte s „Dalmatinskou výzvou“ Patrika Nachera, že na aktuální problémy nelze pohlížet černobíle?Anketa
Nebudou pak takoví lidé podezíráni, že jsou sami bez názoru?
Z toho, že se člověk nechce přiřadit a nechce být paušálně popostrkován na jednu nebo druhou stranu, nevyplývá, že by neměl jasné stanovisko nebo že by se nechtěl vyjadřovat k veřejnému dění, že by ho nezajímaly věci veřejné. Dovedu si představit, že zase budou ta tvrdá jádra obou směrů říkat, že se člověk musí někam postavit. A že když se nepostaví, tak na to nemá žádný názor. Proti černobílému vidění světa a proti paušálnímu značkování, že jeden patří tam a druhý onam, tou výzvou protestuju. To ale neznamená, že nemám názor nebo jasné stanovisko nebo mě nezajímají věci veřejné, takhle to není. Říkám to dopředu, protože očekávám, že to bude jeden z argumentů, jak tu moji Dalmatinskou výzvu zrelativizovat.
Proč jste zvolil právě takovou formu, když nejrůznější výzvy přijímá veřejnost už s krajní nedůvěrou?
Na různé výzvy a petice nemá monopol jen určitá skupina lidí, není rok, aby nepřišla s nějakou výzvou. Tak věřím, že pluralita médií je taková, že i tahle výzva si najde místo ve veřejném mínění prostřednictvím sdělovacích prostředků v rámci nějaké objektivity, tak jak si ho nacházejí i jiné výzvy.
Život a svět nestojí na tom, jestli člověk patří do pražské kavárny, anebo je zemanovec. Takové členění je umělé a vyvolává hysterii a vzájemnou nevraživost, takže s tímhle členěním na pražskou kavárnu versus zemanovci a nic mezi tím nesouhlasím. Proto jsem sepsal tu Dalmatinskou výzvu, abych upozornil právě na to primitivní černobílé vidění světa, protože nepatřím ani do jednoho tábora, a přitom mám jasně ukotvené stanovisko.
Je příkladem vámi zmiňovaného černobílého vidění světa pořad televize Prima Show Jana Krause, jehož prostřednictvím hosté vzkazovali svoji nechuť k prezidentu Miloši Zemanovi?
Kdyby tam byl pozván jako host pan Brady, tak s tím bych neměl vůbec žádný problém, i kdyby měl být jediným hostem toho vydání. Problém nastává v okamžiku, kdy místo části publika jsou tam pozvané osobnosti, které televizním divákům říkají nějaké svoje postoje a názory. Kdybych měl být takový kvazi host nebo divák – host, který má něco říct jako oni, tak bych to samozřejmě neučinil, protože respektuji to, že ten pořad má nějakou strukturu, jsou tam zváni nějací hosté, diváci. Tohle směšování a vytváření nějakého jiného formátu, kdy na začátku nějaká vybraná skupina – kým vybraná, jak vybraná, jsou to umělci s různým názorem, nebo jenom s jedním názorem, mluví k divákům jedním hlasem, je z mého pohledu hrozně nebezpečné, protože to zvětšuje příkopy, i když si to oni možná nemyslí. Zvětšuje to napětí i energii, která se vydává na to přesvědčovat někoho tímhle nebezpečným, precedentním způsobem. Zvyšuje tlak a ten vyvolává protitlak.
Myslíte si, že moderátor Ja Kraus a jím pozvaní hosté svým apelem na diváky kýženého efektu nedosáhli?
Naopak, ve společnosti to logicky vyvolává otázky, proč tam pozvaní lidé – umělci, bývalí politici, sociologové, sportovci – mají jeden stejný názor a ti ostatní nemají šanci ho vyjádřit? Jinými slovy, když se ten tlak přežene, tak to vyvolá protitlak. A už jsme zase u černobílého vidění světa a uměle vytvářených příkopů mezi lidmi, kteří buď jsou pro, nebo jsou proti. Mně je tohle zjednodušování cizí, nesouhlasím s ním. Odlišil bych to pozvat pana Bradyho do pořadu, což je naprosto v pořádku, ale udělat to defilé před samotným klasickým interview už mi přijde přehnané. To mi připadá jako vystoupení nějakých samozvaných elit, které lidem říkají, co si mají myslet. Ve výsledku se to pak může otočit proti, protože lidé si řeknou, že to je moc, že mají svoji hlavu, že nepotřebují, aby jim někdo říkal, co si mají myslet.
Stmelovat společnost chtějí ti, kteří vystoupili na Staroměstském náměstí na shromáždění, jež svolal vpodvečer Dne státnosti místopředseda Poslanecké sněmovny Petr Gazdík. Vyzněla podle vás ta akce tak, jak byla avizována?
Já jsem na tom shromáždění nebyl, protože jsem na Facebooku vyzval, že to je svátek nás všech občanů, svátek naší státnosti, vzniku republiky, nechť si ho každý tentokrát oslaví v rodinném kruhu. Myslím si totiž, že i tím, že ho člověk oslaví v kruhu rodinném, dává najevo nějaký svůj postoj. Nesouhlasím s tezí, že člověk dává najevo svůj postoj jenom tím, že vyrazí na nějakou demonstraci nebo něco podobného. Člověk dává najevo svůj postoj svým jednáním a chováním, třeba i tím, že nejde k volbám. Tím, že nejde k volbám, ukazuje, že je znechucen. I to je nějaký postoj, i tam má spoluzodpovědnost politická reprezentace. To znamená, že když jsem na tom náměstí nebyl, nebudu dělat tu chybu, kterou vyčítám jiným, že nebudu paušálně hodnotit, jestli to shromáždění bylo takové, či onaké. Myslím, že to k demokracii patří, že nějaká oslava je na Hradě, nějaká je v podhradí, to je v pořádku.
Nebyli tedy podle vás na jednom místě jen ti správní a na druhém jen ti špatní?
Odteď se budu velmi silně a hlasitě bránit tomu černobílému pohledu typově, že oslava na Hradě je oslavou zemanovců a oslava pod Hradem je oslavou ryzích demokratů. Kdyby to někdo chtěl takhle pojmout, s tím samozřejmě nesouhlasím. Až v takhle krystalické podobě jsem to neslyšel, to zase nebudu demagog. Ale implicitně to tak mohlo vyznít, když jsem viděl, jak jsou podrobeni doslova výslechu v České televizi lidé, kteří byli pozváni na Hrad, jestli tam tedy půjdou, nebo ne. Tak to už mi přijde právě za hranou. V tom je právě ta svoboda, jestli někdo, když je pozvaný, jde na Hrad, nebo nejde, a nemusí se z toho zpovídat, nebo naopak může jít na Staromák. Ale pokud z toho bude někdo dělat, že kdo jde na Hrad, tím vyjadřuje nějaký svůj postoj, a kdo tam nejde, je hrdina, tak s tímhle nesouhlasím. Jinak nemám problém s tím, ať se dělá oslava na Staromáku, pokud to nebude mít tyhle efekty ve smyslu „my jsme dobří, oni jsou špatní“. Pokud to takhle nebude, je to v pořádku.
Ing. Miloš Zeman
Zveřejnil jste Dalmatinskou výzvu v době, kdy v části společnosti hořel spor o prezidenta Miloše Zemana. Bylo jeho vystupování tím, co vás k jejímu sepsání inspirovalo?
Moje aktivita vůbec není zaměřena proti prezidentu Zemanovi, nebo v jeho prospěch. Ta kauza kolem vyznamenání pana Bradyho byla pro mě jenom spouštěčem toho, co pozoruji soustavně poslední tři roky, možná déle, že se buď člověk přiřadí tam, nebo na druhou stranu. A když náhodou řekne nějaký košatější názor, tak jedna nebo druhá strana řekne, že patří do opačného tábora. Mně tohle značkování, paušalizování a osočování prostě vadí. A každý ať si sáhne do svého svědomí, jak to má, a ať řekne zkušenosti, které má. Nejsem pro nikoho ani proti nikomu, jenom jsem chtěl upozornit na to, že ten svět není černobílý a že to, když v jedné věci s někým souhlasím, neznamená, že s ním budu souhlasit v jiné věci. Když člověk stoprocentně nesouzní s jednou nebo s druhou stranou, hned dostane facana za to, že je zemanovcem, rusofilem nebo kýmkoli. Mně tohle vadí a zároveň bych chtěl podtrhnout – tohle je totiž hrozně podstatné – to, že odmítám vždy a za všech okolností to primitivní dělení na černobílý svět u jakékoli kauzy, odmítám být uměle přiřazovaný buď, anebo. Ale z toho skutečně nevyplývá, že bych neměl názor, nebo že by člověk neměl své stanovisko. To přece může být v symbióze. Lidé mohou mít jasné stanovisko, zřetelný názor, ale přitom nechtějí být přiřazení k jedné nebo ke druhé skupině, prostě ne. To je to základní sdělení. Lidé už jsou tím bojem unavení.
autor: Jiří Hroník