Lenin zemřel před 95 lety. Dřív by se drala o slovo i smečka vrtichvostů. Dneska většina médií mlčí. Web Forum24 nabízí i Leninův snímek. S výrazem, který do očí vytesá těžká mrtvice. To neštěstí potkalo i mraky jiných osobností. Fotkou, jak vypadali potom, je nezhovaďuje ani bulvární šmíra.
O tom, jak se „moc změnila v bezmoc“ – a Lenin „v zoufalství prosil o jed“ – je i článek Jana Jandourka. Peklo, s nímž lídr ruské revoluce zápolil poslední roky života, podává vcelku pravdivě. Nesnesitelné bolesti hlavy Lenina přepadaly už za občanské války a cizí intervence. V květnu 1921 udeřila první mrtvice. A po ní i několik dalších. Pokusy o návrat do aktivního života mívaly úspěch jen pár dní. Tenhle boj Lenin prohrál. Nebylo mu ani čtyřiapadesát.
Právě tak, jak to píše Jandourek, je to i s „jedem“. Lenin měl krátký život v genech. Ateroskleróza sklátila v aktivním věku i jeho otce a bratra. Když začala svazovat ruce i jemu, byl to skutečně on sám, kdo se dožadoval prostředku, jímž by svá muka ukončil vlastní rukou. Tím, po kom to chtěl, byl Stalin. Ten s tím seznámil vedení strany. Leninově žádosti nevyhovělo. Nesporný fakt ctí i Jandourek. A to ho šlechtí. Jiné zdroje se hemží horory. O Stalinovi jako politické Maryše.
Ruská revoluce „otřásla světem“, řečeno s očitým americkým svědkem. Přežila jen s vypětím všech sil. Poslední dny jejího lídra tak byly i o nástupcích tím víc. Tady už Jandourek tápe bludištěm profláknutých fabulí. Spor v Leninově okolí se točil hlavně kolem dvou témat. Zůstane země federací s dostatkem ústředních pravomocí a zdrojů? Nebo se vydá odstředivým atavismům? Vyhraje politický realismus – a tedy plán radikální modernizace vlastní země? Anebo amok „rrrrevolučních globalistů“, posedlých „vývozem revoluce“ kanóny a bodáky?
To druhé razila Trockého parta. Střet o azimut revoluce naštěstí prohrála. To dalo zemi šanci vyrůst v globální velmoc. Právě v době, kdy šlo o holé přežití i nám. Wehrmacht se prošel Evropou jako skalpel máslem. Od Polska až po La Manche mu to netrvalo ani deset měsíců. Nacismu zlámal vaz až Sovětský svaz. Samoděržaví prohrálo i s Japonskem procitajícím z feudální tmy. Gorbačov a Jelcin vršili jen samé debakly.
Nás před genocidou zachránila země založená Leninem. To hlavní, z čeho vyšel, věděl i Max Weber. Ikona liberální sociologie, která je s marxismem na nože. Ruskem putoval už na prahu minulého století. Bystré postřehy, které tam nasbíral, shrnul hutnou větou: „Pro Rusko je na kapitalismus už příliš pozdě.“ Tady by, věděl už Weber, nadílel už jen své minusy. S následky mnohonásobně drastičtějšími, než kde nemrzne a rostou banány. Lenin byl lídrem revoluce, jež před tou pastí „utekla dopředu“.
Rusko ten průlom mezitím vzdalo. Přesněji jeho zkorumpované „elity“. S Leninem naložily hůř než feldkurát Katz se Svatou trojicí. Vydaly zemi galerce. HDP srazila o víc procent než Hitlerova vyhlazovací válka. To dílo zkázy zmapoval Joseph Stiglitz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii. A hlavní ekonom Světové banky, zrovna když Rusko mířilo ke dnu.
Kapitalismus na druhý pokus však není o mužicích s dřevěným rádlem. „Rusko“– napsal ten samý Stiglitz – „bylo bohatou zemí. Tři čtvrti století komunismu sice zbavilo obyvatelstvo možností získávat zkušenosti v oblasti tržní ekonomiky. Dopřálo mu však vysokou úroveň vzdělání, zvláště v technických oborech, tak důležitých pro novou ekonomiku. Rusko bylo koneckonců první zemí, která vyslala člověka do vesmíru.“
Jaderné vyděrače drží v šachu dodnes. Mocenský poměr vrací do rovnováhy i v jiných oblastech. „Deep state“ se dusí vzteky. Jandourka mámí vidiny, jimž ujel vlak. Pod Leninovou tváří, raněnou paralýzou, tancuje kozáčka: „Dobré je na tom smutném konci jen to, že máme před očima, jak se veliká moc mění v bezmoc. To se mělo v dějinách SSSR a Ruska zopakovat ještě několikrát, ale stejně si z toho nikdo nebere žádné poučení. Jako vždycky.“
Otcem té mrákoty jsou jalová přání. Čeká je kaskáda překvapení. Rusko se do bezvědomí, v němž je drželi Romanovci, už nevrátí. Hluboce pohrdá i Gorbačovem a Jelcinem. Cizích Kecalů, kteří mu rozumějí jako koza petrželi, už má plné zuby. A právě to je i v našem zájmu. Na tom nic nezmění ani orgie nevkusu nad tváří, raněnou paralýzou. To z nich vane „bezmoc“, neschopná „poučení“. „Jako vždycky.“
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Josef Skála
