Vážená paní ředitelko, vážený pane hejtmane, milý Martine, dámy a pánové,

nechci se chlubit cizím peřím, chtěl bych poděkovat nejenom za pozvání, ale i za možnost poděkovat všem, kdo se zasloužili o vybudování tohoto hospice. Protože si myslím, že u nás ročně umírá sto tisíc lidí, to je celý Liberec, a řada z těchto lidí umírá v nouzi, bolestech, utrpení a některé děti se ke svým rodičům chovají jako k vyřazené ledničce a ukládají je do různých zdravotnických zařízení, kde přes veškerou péči lékařů neumírají důstojně. Nemá je kdo pohladit, nemá se na ně kdo usmát, nemá jim kdo setřít pot z čela a někdy je léčením spíše trápí, než aby jim usnadnil odchod ze života.