Úvod i závěr přehledu mediálních zajímavostí bude patřit kultuře. „Zaujal mě úterní komentář Martina Mika v G.cz, který shrnuje události okolo toho pseudoprotestu některých českých filmových umělců proti tomu, aby byl filmový festival v Karlových Varech sponzorován mimo jiné Českou zbrojovkou, protože se kdysi podílela na prodeji zbraní kamsi. To mě podnítilo k úvaze o tom, kam jsme to dospěli po tom třicetiletí od konce totál státního kulturního režimu – kulturního ve smyslu státem dozorované kultury – kdy jsme všichni měli poměrně zajímavé příležitosti a lidé od kultury navazovali obchodní a sponzorská partnerství s různými společnostmi. Vypadá to, že jsme se dostali do situace, kdy jakoby sami umělci volali zpět po znárodnění uměleckých trendů, žánrů, aktivit a tak dále,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Začátek spatřuje v tom, jak poměrně nenápadně odstoupila od dlouholeté smlouvy s Agrofertem z politických důvodů Zlata Holušová, ředitelka festivalu Colours of Ostrava. „Teď se s humbukem od Andreje Babiše distancoval ten, který jím byl dlouhá léta štědře financován, tedy Richard Krajčo. Vzpomeňme také, že Krajčo předtím úplně stejně politicky, hudebně, umělecky a všelijak jinak podporoval Petru Buzkovou. Ostatně není v tom sám. Jsou všelijací umělci, kteří působili na mítincích různých politických stran od sociální demokracie až bůhvíkam. Ale dnes je to celkem taková nová móda distancovat se od těch, kteří jsou úspěšní a kteří jsou tím pádem podezřelí. To je nový fenomén v české politice a v české společnosti, že úspěch rovná se podezřelost,“ upozorňuje mediální analytik.

Umělci jen žvaní něco, co jim politická slina na jazyk přinesla     

V Týdnu v médiích často připomíná padesátá léta a co se v nich odehrávalo. „Říkáme si tu, že se ocitáme v situaci takového toho, kdo není s námi, jde proti nám, v situaci třídního boje, vyhledávání vnitřního nepřítele, sepisování seznamu nepřátel, nálepkování různými dehonestujícími etiketami a vybírání těch, kteří jsou hodní a naopak kteří jsou zlí, A tohle je svým způsobem výsledek stejné politiky. Najednou se tady rozhojní aktivita distancování se od těch, kteří jsou ochotni financovat kulturu. V překladu to znamená, že kulturu má opět financovat stát. Chceme to? Chtějí to tito umělci, nebo jen prostě žvaní něco, co jim politická slina na jazyk přinesla a vlastně vůbec nevědí, o čem mluví a nedomýšlejí dosah svých slov,“ zamýšlí se Petr Žantovský.