Úvod i závěr přehledu mediálních zajímavostí bude patřit kultuře. „Zaujal mě úterní komentář Martina Mika v G.cz, který shrnuje události okolo toho pseudoprotestu některých českých filmových umělců proti tomu, aby byl filmový festival v Karlových Varech sponzorován mimo jiné Českou zbrojovkou, protože se kdysi podílela na prodeji zbraní kamsi. To mě podnítilo k úvaze o tom, kam jsme to dospěli po tom třicetiletí od konce totál státního kulturního režimu – kulturního ve smyslu státem dozorované kultury – kdy jsme všichni měli poměrně zajímavé příležitosti a lidé od kultury navazovali obchodní a sponzorská partnerství s různými společnostmi. Vypadá to, že jsme se dostali do situace, kdy jakoby sami umělci volali zpět po znárodnění uměleckých trendů, žánrů, aktivit a tak dále,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Začátek spatřuje v tom, jak poměrně nenápadně odstoupila od dlouholeté smlouvy s Agrofertem z politických důvodů Zlata Holušová, ředitelka festivalu Colours of Ostrava. „Teď se s humbukem od Andreje Babiše distancoval ten, který jím byl dlouhá léta štědře financován, tedy Richard Krajčo. Vzpomeňme také, že Krajčo předtím úplně stejně politicky, hudebně, umělecky a všelijak jinak podporoval Petru Buzkovou. Ostatně není v tom sám. Jsou všelijací umělci, kteří působili na mítincích různých politických stran od sociální demokracie až bůhvíkam. Ale dnes je to celkem taková nová móda distancovat se od těch, kteří jsou úspěšní a kteří jsou tím pádem podezřelí. To je nový fenomén v české politice a v české společnosti, že úspěch rovná se podezřelost,“ upozorňuje mediální analytik.
Umělci jen žvaní něco, co jim politická slina na jazyk přinesla
V Týdnu v médiích často připomíná padesátá léta a co se v nich odehrávalo. „Říkáme si tu, že se ocitáme v situaci takového toho, kdo není s námi, jde proti nám, v situaci třídního boje, vyhledávání vnitřního nepřítele, sepisování seznamu nepřátel, nálepkování různými dehonestujícími etiketami a vybírání těch, kteří jsou hodní a naopak kteří jsou zlí, A tohle je svým způsobem výsledek stejné politiky. Najednou se tady rozhojní aktivita distancování se od těch, kteří jsou ochotni financovat kulturu. V překladu to znamená, že kulturu má opět financovat stát. Chceme to? Chtějí to tito umělci, nebo jen prostě žvaní něco, co jim politická slina na jazyk přinesla a vlastně vůbec nevědí, o čem mluví a nedomýšlejí dosah svých slov,“ zamýšlí se Petr Žantovský.
Přitom nedomýšlejí dopady hrůz, které často ani nepamatují, protože byli mladí. „Nemohou si tak pamatovat, když kdejaký železničář nebo zámečník rozhodoval v pozici okresního nebo krajského kulturního inspektora či tajemníka o tom, jaké se smí, nebo nesmí dělat divadlo nebo kulturní festivaly. To nepamatují, ale oni po tom hladovějí, chtějí to zpátky, politicky se distancují tu od Babiše, tu od České zbrojovky. Nedocílí ničeho jiného, než že se stát opět ujme svého hegemonského postavení nad kulturou a bude ji financovat podle svého. Takže pod heslem depolitizace kultury docílí její absolutní politizaci. Přemítám, jestli to je záměr, nebo jestli to je jenom hloupost, nebo co všechno to je. Každopádně to je velmi nebezpečné,“ míní mediální odborník.
Kanadský karikaturista udělal z Trumpa naprostého cynika
Druhé téma se vztahuje ke kauze Kanaďana Michaela de Addera, který zveřejnil karikaturu Donalda Trumpa. „Byl jsem naprosto konsternován postojem některých českých médií, třeba Seznam Zpráv. Karikaturista smíchal dohromady dva fenomény. Jedna událost byla ona fotografie nešťastníků jakéhosi Óscara Alberta Ramíreze a jeho dvouleté dcery, kteří se pokoušeli překročit Rio Grande a načerno přejít z Mexika do Spojených států. Bohužel, oba přitom zemřeli. A Adder nakreslil, jak nad jejich těly z té velmi známé fotografie stojí s golfovou holí Donald Trump a oslovuje dvě mrtvoly, které mu stojí v cestě: ‚Nebude vám vadit, když si tu zahraji?‘ To má ukazovat na to, že Trump je cynik, který si neváží lidského života. Noviny The Brunswick News, kde kresba vyšla, se rozhodly, že ho propustí, protože překročil určitou etickou mez,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Psali jsme:
Sám by deníku za tenhle krok bez váhání zatleskal. „Naše média se naopak mohou unadávat a upohoršovat nad tím, jak se porušují pravidla svobody slova. Mě by docela zajímalo, jak by se titíž novináři v různých Seznamech a jiných podobných médiích – mimochodem teď mě napadlo, že ten Seznam, který jako vyhledávač známe už velmi dlouho, se začíná ve svých mediálních podobách docela identifikovat s tím názvem Seznam, protože začíná být seznamem povolených proti seznamu nepovolených lidí, myšlenek, tendencí a tak dál – tvářili na karikaturu, která by například zpodobňovala významného evropského funkcionáře Guye Verhofstadta třeba v intimním objetí s nějakým českým NGO aktivistou nebo při něčem takovém. Rád bych viděl, jak by na to reagovali novináři těchto našich médií,“ přiznává mediální analytik.
Jako hyeny je dovoleno zobrazovat pouze horšolidi
Ani trochu nepochybuje o tom, že byli v takovém případě nadmíru pohoršeni. „A ti lepšolidé, jako je Verhofstadt, ale může to být kdokoli jiný z lepšolidí, co se nacházejí kolem nás, a že jich tu je hodně, by byl samozřejmě jimi hájen do poslední kapky krve, zatímco by byl odsuzován ten, kdo si dovolil z něj udělat legraci. Vzpomínám si, jak před mnoha a mnoha lety Štěpán Mareš, tehdy poměrně ještě nekonformní kreslíř a karikaturista, vyvěsil v Třebíči za vlastní peníze billboard, na kterém byl vyfocen Usáma bin Ládin, tehdy ještě žijící terorista, a nad ním bylo napsáno: ‚I já to myslím upřímně‘. To byla parodie na tehdejší předvolební billboardy Stanislava Grosse, u jehož fotografie bylo napsáno: ‚Myslím to upřímně‘,“ připomíná Petr Žantovský.
Karikatura Michaela de Addera
Doteď si vybavuje, jaký to před patnácti lety vyvolalo poprask. „Vyvolalo to podiv, jak je možné, že si někdo dělá legraci z takového váženého pána, jako je Stanislav Gross, dej mu pánbůh lehké spočinutí, když jsem na něj vzpomněl. Tak to je pokrytectví toho mediálního hodnocení, jak pokračuje a jak se prohlubuje. Nějaký pan Adder, jehož tady nikdo neznáme, ale jeho příběh je docela čítankový, udělá z amerického prezidenta hyenu. Jeho zaměstnavatel to posoudí jako velmi neetický čin a někdo se může zbláznit rozhořčením, jak je možné, že právo pana Addera činit z kohokoli – tedy ne z kohokoli, pouze z horšolidí a Trump je horšočlověk, to víme – hyenu je přece jeho právo. To mi připomnělo kauzu kolem týdeníku Charlie Hebdo, který, bohužel, před pár lety vystříleli teroristé a všichni se mohli potrhat solidaritou,“ podotýká mediální odborník.
Trend zpochybňování etických hodnot je dnes všudypřítomný
Tím samozřejmě vůbec nezpochybňuje, že šlo o mimořádně tragickou a příšernou událost. „Jediný, kdo na to tehdy – a teď se budou všichni mí známí a určitě i čtenáři divit – reagoval s rozumem v hlavě, byl Tomáš Halík. Když všichni nosili tričko s nápisem ‚Je suis Charlie‘, čímž se přihlásili k té solidaritě, tak on říkal, že není Charlie, protože Charlie Hebdo překročil etickou mez a začal dělat z jedné, ať už náboženské, etnické nebo jakékoli jiné skupiny nositele nějakých naprosto nežádoucích a naprosto odsouzeníhodných paušalizací, a to se prostě nedělá. Tím byla překročena etická i estetická mez. Měl pravdu Halík tehdy a má pravdu kanadský deník The Brunswick News dnes. Dal bych to na stejnou úroveň. Bohužel, tenhle trend postmoderního zpochybňování jakýchkoli etických hodnot je dnes všudypřítomný a čekají nás v tom směru asi ještě horší a horší věci,“ obává se Petr Žantovský.
Závěr, jak už bylo avizováno, bude patřit znovu kultuře, i když ne té z Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. „Týkat se bude kultury ve smyslu politickém a samozřejmě nešťastného ministra Antonína Staňka. V médiích se mohou všichni potrhat, když to komentují, jak činí ze Staňka tu člověka nehodného, tu člověka, který si dovolil učinit něco, co není po vůli kulturnímu mainstreamu a těm našim umělcům. Komentátor Petr Honzejk o něm v Českém rozhlase například prohlásil, že má vizáž a vyjadřování okresního tajemníka z osmdesátých let. A proti němu postavil zástupy, tisíce, nevím kolik, světově známých umělců, tedy samé takové demagogie,“ pozastavuje se mediální analytik nad myšlenkovou chudobou redaktora z Bakalových Hospodářských novin.
Za splnění povinnosti šéfa rezortu je Staněk vláčen tiskem
Zdůrazňuje, že nikdo však v této záležitosti neřekl to úplně nejpodstatnější. „Pan Staněk konal tak, jak musel. On musel Fajta odvolat. Pojďme se snažit vždy jít ke kořenu věci. Proč je teď tanec kolem Staňka? Protože odvolal mediálně oblíbeného Fajta, ale odvolat ho musel, protože šéf Národní galerie porušil pravidla své funkce a platil si za stejnou práci dvakrát, jak to zdůvodnil pan Staněk. A ve své funkci ministra kultury byl nucen a povinen Fajta odvolat, i kdyby s ním byl kamarád a chodil s ním na pivo. Byla to jeho ministerská povinnost. Za to je dnes vláčen tiskem, za to je z něj dělán komunistický funkcionář, za to je mu nasazována psí hlava,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Rád vzpomíná na historické paralely, tak má i při této příležitosti jednu nachystánu. „Pokud si vzpomínám, tak 12. září 2006, když nastoupil do stejného úřadu ministra kultury Martin Štěpánek, tak jeho první krok bylo odvolání Daniela Dvořáka z funkce ředitele Národního divadla. A to proto, že měl na stole od svého předchůdce Vítězslava Jandáka zprávu kontrolního útvaru Ministerstva kultury, kde se jasně psalo, že se Daniel Dvořák chová v mnoha ohledech nehospodárně, že překročil ta a ta pravidla a že způsobil škodu v takové a takové výši při hospodaření instituce, kterou měl spravovat. Martin Štěpánek, ačkoli byl ve funkci tři, možná pět, hodin, tak nemohl učinit nic jiného,“ tvrdí mediální odborník.
Dva ministři kultury jsou příkladem tím, že v sobě našli statečnost
Přitom si musel uvědomovat, že jeho rozhodnutí je sebevražedné. „Přestože věděl, že sklidí velkou nevoli těch našich kulturtrégrů, tak nemohl dělat něco jiného, než co mu přikazovala jeho funkce, to znamená Dvořáka odvolat, a on to udělal. Našel v sobě tu statečnost, jako ji v sobě našel Staněk. A já bych teď Martina Štěpánka in memoriam a Antonína Staňka velmi chválil. Možná jsem jediný v českých médiích, ale velmi bych je chválil za to, že dodržují pravidla svých funkcí a dávají vzor těm ostatním, kteří tak činit nehodlají a ještě tleskají situacím, kdy se tak nečiní. Pokud by bylo více politiků, jako je Staněk nebo byl Martin Štěpánek v takových situacích, tak by se v téhle zemi žilo lépe,“ dodává Petr Žantovský.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
