Pomiňme to, že ti největší místní „demokraté“ si demokracii představují jako systém, kde vládnou ti, kdo o demokracii nejvíce, nejčastěji a nejhlasitěji mluví. A pomiňme i rozpor v tom, že sice požadují demokracii, tedy vládu volených představitelů, ale v praxi chtějí, aby největší moc měla média a „občanská společnost“, tedy instituce, ve kterých pozice nevznikají demokraticky. Jejich „demokracie“ je demokracií usměrňovanou, tedy takovou, která si nemůže dovolit udělat nic, co by se médiím a občanské společnosti nelíbilo. Třeba schválit zákon o tom, že „občanská společnost“ musí přiznat, odkud bere peníze. Ale o tom až jindy. 

V Česku není a nefunguje ani ta skutečná demokracie. Totiž systém vlády postavený na tom, že démos, neboli lid, si volí své zástupce, kteří pak drží moc, tedy sílu, v originále kratos. Ano, v Česku fungují volby, na jejich výsledky se dá víceméně spolehnout. Relativně i reprezentují to, co si voliči přejí. Co ale splněno není, je, že volí lid.

V Česku jsou totiž „lidy“ nejméně dva. Jeden je tvořen takzvanými sluníčkáři, kavárníky, havloidy, Evropany, zmíněnými „demokraty“ atd. Ten druhý pak opět takzvanými dezoláty, konzervativci, národovci, vlastenci, patrioty, Čechy atd. Přízvisek by se dalo najít ještě hodně, stejně tak jako definic, kdo patří do jakého tábora a jaké jsou v daném táboře rozdíly a spory, ale bylo by to celkem zbytečné, když v podstatě každý tak nějak instinktivně ví, kdo kam patří.

Jaký vztah k sobě tyto dvě skupiny mají, asi také není třeba sáhodlouze vysvětlovat. Jednoduše řečeno, nepovažují druhou skupinu za své spoluobčany. Až na ty nejvíce vyšinuté jsou členové obou skupin schopni uznat, že jejich protějšky jsou jejich spoluobčany de jure, podle zákona. Jenže na fungování demokracie je potřeba, aby jimi byly de facto, a to nejsou.

V obou skupinách je čím dál menší chuť uznat právo druhé skupiny na vládnutí, protože je celkem evidentní, že druhá skupina bude vládnout v jejich neprospěch. V obou skupinách mají oprávněný pocit, že druhá skupina k nim nechová žádnou loajalitu. A žádnou loajalitu k nim nechová, protože se neshodnou na fundamentálních základech fungování a směřování státu a také na otázce identity. V obou skupinách také roste přesvědčení, že je potřeba použít stát k tomu, aby se druhé skupině permanentně zamezilo v ovlivňování chodu věcí veřejných ve svůj prospěch.

Je-li potřeba určit, kdo je komu loajální, je asi nejlepší se řídit podle vlajek. Na demonstracích jedné skupiny vlají v podstatě jenom české vlajky, na demonstracích té druhé zase vlajky EU, Ukrajiny, čas od času NATO. Myšlenka často prosazovaná jednou z těchto skupin, že kdo mává českou vlajkou, tak chce ve skutečnosti, aby v Česku vládl Putin, je scestná.

To, že jsou ve společnosti lidé, kteří si nemohou přijít na jméno, je celkem normální. Do určité míry. Dokud většina lidí jsou příznivci „mírného pokroku v mezích zákona“, může stát demokraticky fungovat. V Česku toto ovšem platit přestává. Jednak proto, že zejména v jedné skupině se praktikuje princip „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Ale také proto, že ti, kdo jsou uprostřed, nejsou ani tak umírnění, jako spíše ti, které politika tolik nezajímá. Ovšem vzhledem k tomu, jak silná je mediální masáž a řev tu z jedné, tu z obou skupin, mohou ti, které politika nezajímá, dojít k závěru, že nebude trvat dlouho a politika se začne zajímat o ně. Pak už tu skutečně zbydou jen dva znepřátelené tábory. Jak to pak dopadá, to je možné vidět na Ukrajině, svou zkušenost s tím mají i Spojené státy.

Zkrátka, to, co se v Česku odehrává, už není demokracie, ale studená občanská válka. Je studená, protože těch, kdo by si kvůli politice nechali rozbít ústa, stále není dost na to, aby došla do své horké fáze. Ale to také nemusí trvat věčně.

Psali jsme:

Víte, kdo je Zelenskyj ve skutečnosti?

Filip Šebesta: Poněkud vyčpělý svátek

Trump jako trest. Už se tahá největší špína. USA čeká klíčový týden

Ukrajina, Izrael. „Více zdrženlivosti, méně siláckých řečí.“ Českým politikům přišlo doporučení