Vadim Petrov Fleischmanna uvedl jako člověka, který přijel do Česka učit, jak se dělá byznys v médiích, ještě před Vladimírem Železným. Což ovšem Fleischmann sám popřel s tím, že nepřijel učit, a zkušenosti že jsou nepřevoditelné. Dodal, že má v médiích 40 let zkušeností, 10 let ve Francii, 30 let pak v Česku. „30 let v českých médiích, promiňte za to slovo, ale byla to jízda,“ vyjádřil se.

Fleischmann zmínil, že za svých 30 let v prostředí rozhlasu v ČR zažil mnoho politických tlaků, od chytrých až po vulgární. „Mně to nevadilo. Máme totiž v našem soukromém mediálním světě dvě velké devizy. První je: Posluchač především. Ta druhá: Neudělej nic, kvůli čemu bys ztratil licenci.“ Dodal, že posluchačů, které by politično zajímalo, není zas tolik. „Věřte mi, posluchačů, kteří poslouchají politické debaty, je minimum. Takže, když za mnou přišel někdo z politických stran, šlo to docela jednoduše. ‚Nechci ztratit licenci, pardon,‘ stačilo říct.“

Dodal, že zde však byl stálý tlak na vyváženost a objektivitu, čemuž říkali otravování, protože v tomto ohledu nebyla určena žádná pravidla. „Jak se toho zbavit? Bylo to docela jednoduché. Přistoupili jsme na premisu číslo jedna, nejdřív posluchač, a pustili jsme písničku. Strašně jednoduchý. Posluchač si vždycky radši poslechne písničku než politickou debatu. Stalo se ovšem to, že zpravodajství zmizelo ze soukromého vysílání. Já jsem si naivně představoval, když jsem již posedmé žádal o licenci na soukromé zpravodajské rádio a bylo mi to vždy vehementně odmítnuto, jsem si naivně představoval, že když jsme od BBC koupili síť vysílačů po celé České republice, že budeme moci založit soukromé zpravodajské rádio,“ popsal Michel Fleischmann své zkušenosti. Prý zde nebyla vůle, aby existovalo soukromé zpravodajské rádio, a tak se čekalo na vznik ČRo Plus.