Václav a Jana Procházkovi z Rakovníka patří mezi přímé účastníky listopadových událostí před třiceti lety. „My jsme se s manželem aktivně v roce 1989 účastnili. Mně tenkrát bylo dvacet. Narodilo se mi dítě 14 dní po revoluci, tedy v těch revolučních dnech,“ vzpomíná Jana, která pracuje v památkovém objektu Roubenka Lechnýřovna, kde je až do 24. listopadu instalována expozice „1989. Nezapomínáme. Připomínáme“.
Fotogalerie: - Kolaps v Praze
Její poznatky, ať z návštěv školáků, tak starší generace, nevyznívají moc růžově. „My s našimi třemi dětmi o této události mluvíme. Jsou všechny dost v obraze a velmi angažované. Před pár dny sem zavítala paní učitelka se sedmou třídou a byla nadšená. Ještě volala, jak byli skvělí. Ale… Reakce dětí jsou samozřejmě různé. Některé vůbec nic netuší, nebo je to nezajímá. Mám kamarádky, které učí dějepis a toto téma učí naprosto standardně, ale děti se v tom prostě neorientují. Nic jim to neříká,“ říká zklamaně. „My se o tom doma bavíme, protože jsme se aktivně účastnili,“ doplňuje ji choť, který se s mladou generací setkává v rámci besed: „Chodí sem nejčastěji 8. a 9. třídy a také gymnázium, ale spíše výběrová třída.“
Doprovodným programem jsou právě besedy v dopoledních časech v úterý a ve čtvrtek, kdy se pro školy konají setkání s přímými účastníky sametové revoluce. S mladými tak měl příležitost mluvit i Václav Procházka. V devětaosmdesátém v Praze pracoval, takže byl ve víru dění i v hlavním městě. Studentům vypráví například o tom, jak jej půl roku sledovala Státní bezpečnost.
„Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď?“ je jedno z dobře známých hesel, které fotopanely také připomínají. Foto: Lucie Bartoš
Paní Jana uvádí příklad dvojice, která sem zavítala před námi. „Ti byli ještě tak o deset let starší než my, těm bylo tehdy třicet. A říkali, že jejich vrstevníci jsou velmi agresivně naladění. Proti. A svým dětem v souvislosti se sametovou revolucí vypráví, že za komunismu bylo líp,“ povídá a přibližuje své postřehy z Lechnýřovny: „Když přijedou třeba turisté podívat se sem jako do památkového objektu, tak je pozvu na naše výstavy. Jsou lidé, kteří se jdou podívat, a pak někteří mají pocit, že to dneska není dobře a že bývávalo líp, tak ti jsou dost agresivní. Na rozdíl tedy od těch, co se jdou podívat a nemají s tím problém, ale pak už mi tady dělají různé afektované reakce jako: ‚to mě nezajímá‘ a tak dále. A mnohé další podobné výkřiky jsem tady tedy také už zažila,“ vypráví, jaké nečekané postoje od některých pamětníků zaznamenává.
Poutavá je také mapa, na které jsou pospojována jednotlivá významná pražská místa revolučního dění. Foto: Lucie Bartoš
Lidé měli přebrat rozhodování do svých rukou
Václav se zamýšlí, čím to může být: „Lidé měli přebrat rozhodování do svých rukou. Občanská společnost, zodpovědnost sama za sebe. To se zde neuskutečnilo. A myslím si, že se to ani ještě nepochopilo,“ zdůrazňuje s tím, že jsme pořád na začátku. „Říkat vám, co máte dělat, to už nikdy nikdo nebude,“ přitakává mu jeho žena.
Václav Procházka popisuje, jak se před revolucí lidé scházeli pořád na nějaké diskuze: „Existovaly například literární skupiny, Mírový klub Johna Lennona, podzemní církev a další jiné. Tak se tam hodně diskutovalo. Jako opravdu pořád. Já si to pamatuju. To byla norma. A nemluvím ani o Havlovi a okolí, ta takzvaná pražská kavárna...“
„Vedly se řeči,“ pousmívá se Jana. „Ano, vedly se řeči. A platila určitá morální kritéria, přes která vlak nejel. Což se pak ukázalo při tom zlomu, kdy nebyli schopni převzít moc jakoby ‚krvavě‘, či jak bych to řekl… Nebyli připraveni. Ale vyčítat to zpětně nemá smysl, protože oni takoví prostě nebyli. Nemohli se jen tak předělat tím zlomem, rozumíte? Proto se to takhle stalo. Ale potom nastoupila další generace, zhruba za půl roku. Skupina lidí, která – i tady v Rakovníku – zahodila stranické knížky. A ta byla daleko drsnější. Přestože působili celou dobu ve straně, byli schovaní, tak byli drsnější, měli své ‚ideály‘. A tamti lidé utekli, protože na to neměli žaludek,“ snaží se rozklíčovat, proč vzdělaný „předvoj“ vše nedotáhl a spíše umetl cestičku jiným s „ostrými lokty“.
Estébáci stále mezi námi. No a?
Přesto si ani jeden z nich nemyslí, že by zklamání z dnešní společensko-politické situace po třiceti letech pramenilo pouze z faktu, že v politice nakonec zůstali někdejší estébáci, kteří měli původně s pádem totality ze scény zmizet. „Velké procento lidí má totiž estébáka ve svých rodinách, a vůbec se za ně nestydí. A ani oni sami se za sebe nestydí. Zrovna jsme se o tom bavili s návštěvníky, kteří přišli před vámi: Naopak Havel se dehonestuje, a ‚tihle lidé‘ se vyzdvihují. Najednou se to začíná obracet,“ má pocit Jana Procházková.
„Nežít ve lži,“ připomíná se rovněž v Rakovníku. Foto: Lucie Bartoš
Na úvahu, že existují dva nesmiřitelné tábory – buď Havla milují, nebo nenávidí – reaguje slovy: „Každý extrém je špatný. Na druhou stranu on byl obrovská osobnost a dodneška obrovskou osobností je. Postava, která nás spojila se světem a nějakým způsobem nás zviditelnila. Měl vize, nikdo je moc neměl, a on ano. Tak proč ve městech nedělat lavičky a otisky rukou Václava Havla…? Je to příklon ke konkrétním ideálům. Vždyť na jeho hesle Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí nikdo nemůže shledat nic špatného!“
Podle Václava Procházky dnes dochází ke zjednodušování a k předkládání věcí „na první dobrou“. „Chcete svrhnout Babiše? Ano, ne. A co jako? Já jsem říkal těm třicátníkům, kteří se dnes chtějí angažovat, ať si srovnají v hlavě, co chtějí sdělit. Nejde říct jenom: ‚Já jsem Sparťan, já jsem Slávista.‘ Lidí, kteří jsou schopní to právě zformulovat, je hrozně málo. Myslím, že míň, než bývalo,“ míní. Zjednodušená hesla, která se dnes objevují i s každými volbami, mu připadají až k míchu. „Přidáme důchodcům a podobně. Ta hesla jsou až vtipná, prvoplánová, člověk se pobaví,“ udává příklad.
Přehledně události roku 1989 předkládá „panorama“ časových mezníků. Foto: Lucie Bartoš
Jeho žena s ním souhlasí: „Žádná vysoká filozofie v nich není. Mně trošičku připadá, že tady už ukazujeme dinosaury. Svým způsobem už téma 1989 mnohé moc nezajímá. Nějací pamětníci na to malinko kouknou, pak tedy někdo si zanadává, mnozí už vůbec neví, co s tím. Já k tomu mám jiný vztah.“ A dodává, že většina vrstevníků jejích rodičů, tedy zhruba osmdesátníci, jsou kupodivu babišovci: „A lkají po starých dobrých časech…“
Její manžel přiznává, že by ho nikdy nenapadlo, že by Andrej Babiš někdy „vylezl na světlo“. „A šup, dneska by ho Zeman jmenoval klidně ředitelem zeměkoule,“ přiznává, jak byl překvapen jeho politickou angažovaností, kterou před lety zahájil.
Pravá demokracie nás teprve čeká?
Václav Procházka se domnívá, že jedno století – od stěžejního roku 1918 – je krátká doba. „Došlo k mnoha událostem, a nekončí to… Naopak. Pořád to jede. Takhle, ještě budou další a další revoluce. Tvorba demokracie je stále na cestě. My se k té občanské společnosti budeme teprve přibližovat,“ je přesvědčen.
O chystané akci Milionu chvilek pro demokracii si však nemyslí, že by byla srovnatelná se 17. listopadem 1989: „I když na ten objem lidí to bylo zajímavé už na Letné. Dorazily tam i naše děti. Mně osobně chybí popis stávající situace, větší analýza. Zatím je to takové, ‚Nemáme tě rádi‘,“ vysvětluje svůj skepticismus a pocit, že ještě jsme české budování demokracie nedovršili.
Společný projekt věnovaný událostem roku 1989 je dílem organizací: Muzeum T. G. M., Městská knihovna Rakovník, Státní okresní archiv Rakovník; koná se z iniciativy Jana Mudry. Zásadními akcemi projektu jsou dvě výstavy, z nichž ta v Lechnýřovně je zaměřena na celorepublikové události a představuje průřez zásadními momenty celého revolučního roku. (Druhá část v Galerii Samson Cafeé se věnuje regionálním událostem listopadu 1989 a má podtitul Listopad 1989 na Rakovnicku ve fotografii.) Expozice jsou pojaté jako připomínka událostí a jejich cílem je inspirovat návštěvníky k zamyšlení a k uvědomění si, co všechno rok 1989 odstartoval. „Chceme připomenout nejen události revolučního roku, ale také poukazovat na nesvobodu lidí či na neadekvátní zásahy na demonstracích,“ stojí v materiálech organizátorů.
Výstava je instalována v měšťanském domě z roku 1800 – roubence, takzvané Lechnýřovně, která je nemovitou kulturní památkou. Jde v Rakovníku o poslední dochované roubené stavení, jehož konstrukce dokládá neobvyklé stavební postupy předchozích století. Najdete ji V Hradbách 185. Od roku 2012 o objekt pečuje Městská knihovna Rakovník. Kromě aktuální výstavy k roku 1989 zde najdete expozici loutek, expozici historie rakovnické kultury i hernu pro děti.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Lucie Bartoš
