Hned úvodem je třeba konstatovat, že podle dávného čínského vojevůdce je nejlepší vítězství takové, které je získáno bez boje. Toho se podařilo Německu dosáhnout ve vztahu k Československu v druhé polovině třicátých let. V rámci této kampaně navíc rozbilo celý evropský politicko-bezpečnostní systém vytvářený Francií od roku 1918.
Celé německé nacistické tažení proti Československé republice je třeba vidět v souvislostech. Mnichovská dohoda a okupace Československa se všemi důsledky nebyla akce či událost bez historických vazeb. Především bychom pod vlivem propagandy neměli zapomínat, že Německo nepotřebovalo ke své rozpínavosti, aroganci a agresi proti Čechům, Polákům, Srbům, Rusům, Bělorusům, Ukrajincům a ve spolupráci s Maďary proti Slovákům žádné nacisty či fašisty, tím méně rakouského migranta Hitlera. Pangermánská ideologie se objevila již dávno, ale v moderní podobě především po porážce Francie a sjednocení Německa.
Kdybyste byli Andrejem Babišem, do které TV debaty byste šli?Anketa
Tažení na východ, známé jako Drang nach Osten, je historickou realitou, nikoli komunistickým výmyslem. Bylo známé stovky let před Komunou i komunisty. Dříve se ohánělo šířením křesťanství a poznali ho tak především Slované v Pobaltí, následně v době husitských válek i obyvatelé našich zemí. Rakouská okupace po roce 1620 byla ve znamení nerovnoprávnosti českých zemí a Čechů v Rakousku, později Rakousko-Uhersku. Obecně se dá mluvit o germanizaci (na Slovensku maďarizaci), rekatolizaci a hospodářském útlaku, tedy přesně tom, co následovalo po mnichovské dohodě s výjimkou rekatolizace, kterou nahradila ostřejší pragermánská ideologie nacismu.
České země platily v Rakousku nejvyšší podíl daní a dodávaly armádě největší počet vojáků, avšak českých důstojníků bylo z tohoto hlediska poměrně daleko méně. Na okraj bych připomněl, že u firmy Škoda v Plzni bylo zakázáno mluvit česky. V době snahy o prosazení jazykových opatření Badeniho vlády zrovnoprávňujících češtinu roku 1897 došlo ze strany Němců, nikoli nacistů, v severních Čechách k fyzickým útokům na Čechy a plošnému drancování a ničení českých domů, bytů, škol a spolkových místností a vyhazování českých rodin z německých činžáků za přihlížení rakouského četnictva. Plánovaly se jazykové zkoušky z němčiny i pro pomocné dělníky na železnici. Takové bylo to láskyplné soužití a rovnoprávnost v rakouské germánské monarchii.
V době první světové války se museli čeští vojáci podílet na taženích proti Srbsku a Rusku, která opět nebyla ničím jiným než tažením na východ s cílem rozšíření německého impéria. Jen části z nich se podařilo přejít na stranu Dohody a vstoupit do legií. Tvrzení současných historiků, že většina českých vojáků loajálně sloužila v rakouské armádě, pomíjí fakt, že čeští vojáci se do války nehrnuli a v rámci policejního státu prostě museli v rámci mobilizace nastoupit. Pokud se jim nepodařilo dezertovat k Srbům, Rusům, nebo Italům, měli na vybranou buď sloužit, nebo skončit na popravišti. To je velmi pochybná loajalita.
Roku 1916 vyhlásili pražští a sudetští Němci Velikonoční memorandum vycházející z ideje Alfréda Naumanna z roku 1915 známé jako Mitteleuropa. Tato plánovaná germanizovaná konfederace střední Evropy měla být vedena Německem a nakonec zahrnovala prakticky celou západní a většinu střední Evropy, včetně části současného Polska, naší republiky a Slovenska a rovněž Balkánu. A co je nejzajímavější, měla pokračovat přes Středozemní moře do Afriky a zaujímat celou její západní část až kamsi k Angole a k tomu jako samostatnou enklávu Turecko. Afroislámská EU podle německých plánů a v celé kráse. Rusko mělo být vytlačeno z Evropy a sloužit jako kolonie dodávající potraviny a suroviny, případně vojensky okupováno. Vytvoření Mitteleuropy zachovávající třetí říši, včetně českých zemí, a společný boj proti Rusku neúspěšně navrhoval český kolaborant Bienert vyslaný za tímto účelem K. H. Frankem ke spojencům v dubnu 1945. O tom všem se v současných evropských ani českých médiích nedozvíme.
Po osvobození od rakouské okupace a vzniku Československé republiky v říjnu 1918 protestovali jen Němci a Maďaři žijící dříve jako privilegovaná kasta, žádní Češi. Německé sny o přitvrzení germanizace a zotročení slovanských národů po vítězství ve válce se nesplnily. Proto se postavili se zbraní v ruce proti mírovým dohodám velmocí. Pokud by byly názory současných propagandistů plnící česká média pravdivé, hnali by roku 1918 Češi Masaryka a Slováci Štefánika i jejich legionáře a radostně běželi v poníženém předklonu do Vídně a Berlína.
Obsazení a drancování západních oblastí Ruska německou a rakouskou armádou a následné vojenské expedice v poválečném období měly za následek zničení značné části Běloruska a Ukrajiny. Odvoz potravin včetně osiv a téměř veškerého hospodářského zvířectva (pokud nebylo vybito ve válce) do Německa vedl k následnému hladomoru především na Ukrajině.
Skutečnou otázkou je, zda bylo z hlediska reálné bezpečnostní politiky výhodné či rozumné stanovení hranic Československa na základě historických zemských hranic, jestliže v pohraničí žilo velké množství Němců, kteří tvořili roku 1919 celých 24,3 % obyvatel ČSR. Neměla být národnostní otázka vyřešena již tehdy? Mělo smysl kantonální uspořádání státu podle konfederačního vzoru Švýcarska, které navrhoval prezident Masaryk?
Němečtí nacisté a východní sousedé
Nelze popřít, že nacistické vedení Německa zvítězilo v několika psychologických bitvách. V první řadě se jednalo o získání absolutní moci v Německu. K tomu dopomohl jak ekonomický rozvrat, tak zahraniční podpora. Za druhé se jednalo o využití teorie tažení na východ a sliby války proti tehdejšímu Sovětskému svazu Británii, Francii a USA. Zde můžeme připomenout fakt, že v roce 1918 bylo provedeno neoficiální rozdělení území většiny Ruska mezi Británii (jih), Francii (středozápad) a USA (Sibiř a Dálný východ). Jednalo se v první řadě o vytváření psychózy ruského či komunistického ohrožení Evropy. Proto především britská diplomacie bránila zásahu proti Německu a jeho nacistům ve třicátých letech. Obecně je málo známé, že pozice Británie začala upadat již před první světovou válkou. Naopak vysoký ekonomický růst začalo zaznamenávat Rusko, které bylo považováno za ekonomického protivníka. A pravděpodobně zcela neznámý je fakt, že rychlost růstu se podařilo udržet i ruským bolševikům, a to i v dobách těžkých hospodářských krizí západních demokracií. Bylo to vykoupeno politickou totalitou a nízkou životní úrovní většiny obyvatel, jenže Rusko začínalo ve srovnání s nimi na podstatně nižší startovní příčce. Díky tomu byly vybudovány dvě základny zbrojního průmyslu, které umožnily porazit Německo za druhé světové války. Bez toho by se zbylí Rusové, Bělorusové, Ukrajinci a další stali pouhými otroky. Třetí psychologickou bitvou byla likvidace Československé republiky na základě teorie životního prostoru.
Celá německá ideologie nacionálního socialismu byla postavena na rozdělení společnosti a rasismu. Dokumentují to slova Adolfa Hitlera z dvacátých let poté, co získal podporu německých a nadnárodních korporací. Mimochodem v jejich zájmu byla za vlády nacistů zlikvidována v Německu většina živností a menších firem a následně i v Sudetech, stejně jako se v současnosti monopolizuje a totalizuje EU. A některým soukromníkům to stále nedochází. Hitler prohlásil, že v příštím sociálním zřízení bude třída pánů a střední třídy, dále obrovská masa věčných služebníků a ještě níže třída poražených cizozemců, těch, které chladnokrevně nazýváme moderními otroky. Střední třídou myslel především státní úředníky. Můžeme mluvit o předobrazu praxe současné německé EU s jejími nízkorychlostními koloniemi a montovnami na východě. A rovněž to bylo dosaženo bez boje.
Především je třeba zdůraznit, že Hitlerovi reálně šlo o německý národ pouze v případě, kdy se mu to hodilo. Například obyvatele jižních Tyrol, okupovaných a anektovaných po první světové válce Itálií, ponechal bez námitek pod vládou Musoliniho. Dodnes bojují bezvýsledně o připojení k Rakousku bez zájmu demokratické EU. Ostatně ani Sudeťáci se po svém návratu do nacistické třetí říše nedočkali žádného růstu životní úrovně a velkých koryt, pouze možnosti podílet se na teroru proti Čechům a bojovat za fýrera po celém světě. Hitler je využil k propagandě o českém teroru, a přitom „utlačovaní“ Němci měli ve třicátých letech v ČSR víc tiskovin než ostatní národnosti, větší procentuální podíl vysokoškolských studentů i kulturních spolků a podíl na podnikání a průmyslové výrobě lepší ve srovnání s Německem. Například z hlediska zastoupení v oboru průmyslu a živností to bylo 47 % Němců v Čechách a pouze 42 % Němců v Německu. V zemědělství byla situace obdobná a v oblasti obchodu opačná. Měli svoje poslance v československém parlamentu a dokonce i ministry ve vládách. Lord Runciman si v době mnichovské krize dělal legraci z vyžraných příslušníků jednotek SA z kohorty Henleina a Franka jako představitelů sudetského národa vyhladovělého údajným českým terorem. Krátce řečeno, většina Němců v Čechách se cítila utiskovaná především tím, že ztratili svoje privilegované postavení vůči Čechům a rovněž Moravanům, českým Slezanům a Slovákům z doby Rakousko-Uherska. I na tomto příkladu je vidět, že jakási teorie multikulturalismu nefunguje ani v případě národů, které žijí dlouhodobě v těsném kontaktu a jsou na přibližně stejné civilizační úrovni. Jak by mohla fungovat mezi křesťanskými Evropany a afroislámským etnikem? Výjimkou z hlediska vztahů byli v sudetských župách komunisté a sociální demokraté. Ovšem u těch druhých vyvstává otázka, zda jejich pozitivní vztah k ČSR nebyl dán pouze bojem o moc s nacisty. V době rakouské okupace byli sociální demokraté oporou trůnu, došlo k rozdělení na německé a české a hlasovali nadšeně pro vstup monarchie do první světové války vyvolané německými imperiálními zájmy.
Že nešlo o sudetské Němce a jejich údajné utlačování v ČSR, dokazuje dokumentace jejich vůdce Konrada Henleina a programový dokument jeho strany nalezený v Aši roku 1938 poté, co utekl do Německa. Uvádí se v něm, že nejde jen o sudetoněmecký problém, ale o celkovou otázku dnešního (rozuměj tehdejšího) Československa. Cílem pro budoucnost je podle Henleina rozbití českého národního vědomí, pronikání do české jazykové oblasti německým osídlováním a převádění (Čechů) do nerozlučné duchovní a fyzické souvislosti s Německem. V té době se ministr propagandy Goebbels ptá ve svém deníku, co udělat s šesti miliony Čechů poté, co bude obsazeno jejich území. Odpovídá mu K. H. Frank v dokumentu z 28. srpna 1940. Podle něj je potřebná úplná germanizace lidí v Čechách a na Moravě. Vzhledem k tomu, že vysídlení všech není možné, budou vysídleni rasově neodpovídající a inteligence nepřátelská k říši, včetně zvláštního zacházení (koncentráky a likvidace), a včetně všech destruktivních živlů. Zdůrazňuji, že se jednalo o Čechy a Moravany, protože likvidace Židů už se začínala realizovat. Protože nebyl dostatek Němců k osídlení, předpokládal Frank využití zbývajících Čechů jako (levné) pracovní síly. Cíle upřesnil Reinhard Heydrich při tajném projevu v září 1941. Dále uvedl, že prostory, v nichž musí vládnout německá horní vrstva, budou sahat hluboko do Ruska až k Uralu a tamní obyvatelé se stanou pracovníky pro velké i kulturní úkoly a budou sloužit jako otroci. Českomoravský prostor se podle něj natrvalo nesmí ponechat v takovém stavu, který by vůbec umožňoval Čechům tvrdit, že je to jejich prostor, protože tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už konec konců co pohledávat. Proto je třeba poněmčit českou verbež… Současní evropští bojovníci proti státům a národům řízení z Berlína musí jásat. Z uvedených myšlenek německých vůdců vyplývá, že mnichovská dohoda a okupace ČSR byly jen jedním z kamenů mozaiky germánského rasistického imperiálního tažení.
Psychologická válka o Československo
Nacistický úspěch v podobě mnichovské dohody byl fenomenálním výsledkem kombinace nacionalismu, tvorby iluzí, zamlčování pravdy, vyhrožování a vojenského nasazení teroristů, to vše s vysoce efektivním využitím médií, tehdy především rozhlasu a tisku. Československo, ale ani jiné demokratické státy na něco takového vůbec nebyly připraveny a jejich politická reprezentace nebyla schopna úspěšně reagovat. Můžeme mluvit o úspěšné manipulaci se světovým veřejným míněním pomocí mediální propagandy. Přitom manipulace je pouze lež, která má cílovou osobu či osoby přivést ke změně myšlení, aniž by si toho všimly.
Základem byla komedie utlačovaných menšin, která je oblíbená nejen v EU, ale především americkými ideologickými (nikoli ekonomickými) liberály od doby švédského sociologa Myrdala. V naprosté většině případů se nejedná o nápravu kvůli reálnému útlaku, ale snahu získat peníze a výhody proti ostatním a parazitovat na nich, případně si ukájet svoje komplexy. Pokud se komedie nechce ujmout, podpoří ji různí aktivisté (a v současnosti obvykle neziskovkáři placení ze zahraničí) demonstracemi a fyzickým násilím. Počátek menšinové komedie jako součásti psychologické války můžeme hledat u nacistického ministra propagandy Goebbelse a prvním velkým trubadúrem se stal Hitler v psychologické válce o Sudety. Právě komedie o utlačovaných a vražděných Němcích v ČSR vytvořila základ sudetské krize. Už tehdy se jednalo o přehlídku nestydatých lží. Typickým příkladem je přehlídka tiskových titulků v mnichovských novinách Völkischer Beobachter mezi 18. a 20. zářím 1938: Strašlivá zvěrstva českých vrahů a banditů, Tento zločinný stát musí být rozbit, Vrahové bez masek, Sudetoněmecké usedlosti a podniky oběťmi žhářství, Další oběti české nenávisti, Češi tajně zakopávají mrtvoly, Organizovaný lov na lidi na Chebsku, Příšerné zločiny českých bestií v Krumlově, Když přijde Hitler, každá česká učitelka odpraví dvě německé ženy a děti, Marxistické židovství, Husité a Komuna, Žena a dítě rozdrceny tankem, Česko-komunistické přípravy k hromadnému vyvražďování Němců v Ústí, Zvířecké zločiny českých četníků, Vražda jakýmkoli způsobem. Silně to připomíná evropský popis situace v Bosně a Kosovu na podporu tamních islámských teroristů v devadesátých letech a současné evropské informace na témata Sýrie, Krymu a Donbasu. Na podporu záplavy lží se přidali i domácí kolaboranti. Hrabě Ulrich Ferdinand Kinský poslal Ashtonu Gwatkinovi, členovi mnichovského štábu britského ministerského předsedy Chamberlaina, dopis s následujícím textem: …zapřísahám Vás, aby sudetské území bylo okamžitě okupováno německou armádou, protože toto je jediná cesta, jak okamžitě zastavit ukrutnosti, další devastaci a žhářství prováděné československými jednotkami a rudou lůzou (slovník neziskovkářských aktivistů při internetových diskuzích), většinou už pod vedením ruských bolševiků, kteří přijeli z Moskvy v minulých dnech. Asi proto se s podporou EU a Německa navrátilo tolik majetků „vlastenecké“ šlechtě po roce 1989. Žádní bolševici z Ruska za ČSR v Sudetech nebojovali, prezident Beneš a vláda doslova sabotovali návrhy pomoci ze strany SSSR. Zato bylo v rámci 300 teroristických útoků zavražděno 110 českých občanů, vojáků, policistů, celníků a příslušníků SOS a kolem dalších 50 těžce zraněno; 2000 českých občanů bylo odvlečeno do Německa, uvrženo do vězení a v některých případech i mučeno „mírumilovnými“ příslušníky sudetoněmeckého freikorpsu SdF.
Mediálním opakem české agresivity byla německá mírumilovnost podle Adolfa Hitlera. Především nebyla provedena mobilizace německých ozbrojených sil s výjimkou té tajné, u pěti divizí a 21 pluků. I to stačilo na vytvoření dostatečné převahy proti mobilizované československé armádě na všech třech hlavních směrech útoku. Nicméně věřejně neexistující mobilizací a poukazováním na mobilizaci československé armády se Hitler předváděl jako mírotvorce. Zde nelze zapomínat, že Německo nedávno před tím anektovalo Rakousko s celou armádou. Říšský maršál Göring, oficiální zástupce Hitlera, při té příležitosti slíbil, že Anschluss není namířen proti Československu a Německo nemá vůči němu územní požadavky! Psychologická válka o Československo byla založena nejen na komediích a pokrytectví, ale rovněž lži. K tomu se dobře hodí názor Josefa Goebbelse, že propaganda se nehodnotí podle pravdivosti, ale podle účinnosti. A to bychom si měli pamatovat, protože to platí v plném rozsahu dodnes!
Další komedii pro média a mezinárodní veřejnost bylo vytváření mýtu o výrazně silnějším německém letectvu. Proto se zahraničním a vojenským delegacím předváděla na několika letištích stejná letadla, která přelétala, zbrojařské podniky v plném pracovním tempu prezentovaly jako bojové i všemožné prototypy. Zástupci Francie, Británie i ČSR proto vnímali Luftwaffe o 50 % až 100 % silnější, než ve skutečnosti byla. Avšak i reálně měla drtivou převahu nad československým letectvem.
V neposlední řadě je třeba zmínit důležitou polskou kartu. Poláci se dlouhodobě pokoušeli dohodnout smlouvu s Německem zaměřenou na tažení proti Sovětskému svazu. Nějak nepochopili, že v cestě Němcům do SSSR stojí právě Polsko. Již roku 1936 uvedl Hitler na poradě generálního štábu, že před útokem na SSSR je třeba porazit Polsko. Nicméně polský nátlak na ČSR byl nepřehlédnutelný, včetně teroristických akcí na Těšínsku a severním Slovensku. Poláci byli doslova uraženi, že nebyli přizváni jako pátý účastník do Mnichova. Krátce poté procitli, když Hitler vypověděl obrannou smlouvu a začal komedii o utlačovaných Němcích v Polsku, kterou ukončil vítězným tažením.
Hitler a jeho sudeťácká pátá kolona v ČSR používala opakovaně zcela konkrétní taktiku neustálého zvyšování požadavků tak, aby je protistrana nemohla splnit. Zároveň byla hledána vhodná záminka k vyhlášení války. Jednou z možností byla i vražda německého velvyslance v Praze. Celé to připomíná zahájení první světové války po atentátu na rakouského následníka trůnu v Sarajevu a eskalaci nesplnitelných požadavků proti Srbsku.
K nátlaku na ČSR se přidali i vyjednavači z Británie a Francie, kteří v Mnichově rozhodli bez účasti zástupců československé vlády a vydání území takzvaných Sudet Německu, včetně zhruba 800 000 Čechů. Domnívali se, že zajistí mír. Chamberlain vykládal o tom, jak je hrozné, fantastické a neuvěřitelné, mají-li Britové připravovat zákopy a zkoušet plynové masky v Anglii pro spor v daleké zemi mezi lidem, o němž my nevíme nic. To, že českoslovenští vojáci ze země, o níž nic nevědí, bojovali později za Británii, jim však nevadilo. Válku zaplatilo životem přímo 360 000 občanů Československa, další desetitisíce později na následky strádání. K této otázce se opakovaně vyjádřil Winston Churchill. Uvedl například, že pokud se najde někdo, kdo včas varuje před hrozícím nebezpečím, je pokládán za štváče. V současnosti to vidíme na příkladu varování před vyvoláním jaderné války s Ruskem v Evropě.
Zajímavé hodnocení uvádí roku 1998 centrum pro strategii a technologii letecké univerzity USA: Mnichovská lekce byla pro demokracie, nevyjímaje Spojené státy, jednoduchá a jasná: appeasementem (usmiřováním) přivolává agrese jedině ještě více agrese. Tu lze zastavit pouze včasnou kolektivní obranou. Appeasement živí agresi v agresorovi a dodává mu odvahy. Cenou počátečního usmíření je pouze pozdější větší válka, třeba i globální.
Závěrem bych připomněl slova prezidenta Beneše, kterého nenáviděl Hitler, stejně jako ho napadá sudeťácká propaganda v českých médiích v souladu s evropským překrucováním a zamlčováním historie: „Říkal jsem vám při jiných příležitostech, že máte všechno zaznamenat a povědět, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou se svou očišťovací kampaní. Neboť na válku let 1938–1945 se nesmí nikdy zapomenout. Že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok za pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta a záznamy, své vzpomínky pohotově, neboť nikde se tolik nezapomíná jako v politice.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Koller
