Odpustit, či neodpustit Rusku, potažmo tehdejšímu Sovětskému svazu? Otázka, která jako mnohé další rozděluje už dlouho český národ.

„No Sovětský svaz už neexistuje, takže mu není co odpouštět,“ říká Ivan Vyskočil a dodává. „Ježíšmarjá, vždyť je to už padesát let. To bychom se nemohli bavit třeba ani s Německem. Už je to prostě za námi. Víte, mě už ani ty dokumenty o tom nebaví. Kolikrát se mě lidi ptají, jestli se na to dívám. No nedívám, já jsem to žil! Byl jsem u toho. Dokonce po mě i stříleli. Kvůli tomu jsem se poprvé i oženil, protože jsem se u jedné krasavice schoval. Ale abych se vrátil k vaší otázce – už je to prostě za námi. Je to padesát let!“

Na to, co se zde dělo v roce 1968, zavzpomínal i Jan Kuželka. Ten také řekl, komu by v této situaci odpustil, a komu ne. „Tak já jsem rok 1968 prožil, a to samozřejmě velice intenzivně. Vojáci tábořili dva měsíce v lese kousek od naší chalupy. V září, když jsem šel na houby, tak mne zatkli. Zavřeli mne do hájovny a zjišťovali, kdo jsem. Když zjistili, že jsem tam opravdu u babičky a u dědečka, tak se mi ten jejich oficír omlouval. Byl přátelský. Šel mi ukázat, kde mají lazaret, polní pekárnu… A protože jsem kvůli nim prošvihl otevírací dobu jediné benzinky v okolí, tak mne i s kanystry benzínu dovezli k babičce,“ vzpomíná Kuželka s tím, že se pak s vojáky vždy při návštěvě babičky potkával.