V dokumentu se David vyjadřoval i ke své roli, nebo spíše její absenci, v listopadu 1989. „Já jsem taky nebyl nějaký velký milovník komunistů a režimu vůbec. Samozřejmě jsme přivítali, když přišel rok 1989 a začali jsem nějakým způsobem agitovat a jezdit. Ale mně to lidi moc nevěřili, protože mě ta společnost tak nějak uvrhla do klatby jakože komunistického režimu. Že tam patřím,“ uvedl.

„Tak jsem to pak už neřešil a řekl jsem si, to nechám být, a přitom jsem věděl, že to nebyla úplně pravda. Že jsem v podstatě dělal jenom muziku, která mě bavila. Nezpíval jsem proletářské písničky, ani socialistické, ani komunistické. Zpíval jsem vždycky o lásce, že chceme žít nonstop, chceme mít pár přátel a prožít si svoji lásku z pasáže. Tak jestli to někomu vadí dodneška a myslí si, že jsou to komunistické texty, tak mě to mrzí, ale nikdy to tak nebylo. Ani jsme to v Krokách nikdy tak nedělali,“ pokračoval. Doplnil, že se inspiroval americkou a italskou, tedy západní tvorbou. „Takže jsem si říkal, proč je tahle tendence, když já nedělám žádný bolševický songy, do prdele,“ řekl a shrnul, že se s tímto označením prostě smířil. Že si to Michal David „vyžral“ i za své kolegy souhlasil hudební publicista Josef Vlček.

Zpěvák uvedl, že se pak alespoň zjistilo, kdo byl opravdový přítel. Ale po kritickém období se vzchopil a nejedna kapela u něho pak nahrávala své písničky. A při nahrávání u něho muzikanti i bydleli, takže to Michal David označil za „divoká léta“, protože kapely nejen nahrávaly. „Takže nám zvraceli z oken a takovéhle věci. Dokonce mi nazvraceli do mixážního pultu,“ pochlubil se.