Mám-li začít své vzpomínky na Karla Otčenáška, tak naše první setkání jsem absolvoval v uniformě vojáka základní služby. Byl jsem si od něj vyžádat souhlas, zda bych mohl nastoupit do litoměřického kněžského semináře. Ani ve snu mě nenapadlo, že jednoho dne budeme úzce spolupracovat a žít pod jednou střechou biskupství v Hradci Králové, kde jsem se po něm ujímal vedení diecéze.

Jedním z největších projektů, který otec arcibiskup začal, byla oprava někdejší jezuitské koleje a vybudování vzdělávacího centra diecéze s názvem Nové Adalbertinum. Navázal tak na dílo našeho předchůdce, biskupa Brynycha. Vzdělávání a péče o věřící se měla dít v široké škále od kléru po laiky, neměla být soustředěná na jednu skupinu. Proto se otec Karel upnul na možnost získat budovu za jednu korunu a s pomocí věřících s diecéze, našich přátel ze švýcarského kantonu Thurgau, diecéze Solothurn a z nadace Kirche in Not, ji opravit a uvést do života. Věděl dobře, co dělá. Byl to doyen biskupské konference, znal život Církve ve svobodné společnosti, za druhé světové války i v totalitě, kdy jej zažil do hořkých konců zašlapání člověka a pádu lidské důstojnosti. Věděl, co Církev potřebuje a bude potřebovat. Nejstarší biskup dokázal vytýčit nejmodernější program pro Církev v naší zemi, v královéhradecké diecézi. Nikdo jsme v té době netušili, že vznikne v Hradci Králové univerzita a některé kádry i katedry vzejdou právě z Adalbertina.