Vybavuji si, jak se tenkrát diskutovalo, zda jsme se měli či neměli bránit. Jako teenager jsem měl jasno, že jde o princip a s okupanty že je třeba se porvat, abychom se nemuseli stydět za zbabělost. O pasivní rezistenci rozhodli staří, kteří tehdy ještě pamatovali druhou světovou válku, uměli si představit smrt a bylo jim jasné, že nám nemá kdo přijít na pomoc. Obětovat životy za socializmus s lidskou tváří, když jsme v minulosti nepozvedli zbraně proti Hitlerovi? To od našich politiků skutečně nehrozilo.

Válka na Ukrajině se prezentuje jako příběh s otevřeným koncem, ale již dnes lze přemýšlet nad smyslem tohoto marného boje, neboť informace z bojiště pro Ukrajince nevypadají dobře. Ukrajinský prezident nevolí mezí vítězstvím a porážkou. Rozhoduje leda o tom, kolik se v učebnicích dějepisu bude oslavovat ukrajinských hrdinů, pobitých ruským dělostřelectvem. Pokud se tedy bude na Ukrajině ještě vyučovat z vlasteneckých ukrajinských učebnic.