Kondominium má právo vyjadřovat se k tomu, komu chcete byt prodat, vlastník odpovídá za nájemce, pokud byt pronajímá, je-li byt prázdný a majitel plní své povinnosti s údržbou a platí řádně co platit má, je to ostatním fuk, nikdo za jiného neplatí dluhy. Když se zde, v New Yorku rozhlížíte kolem, je tady podobných domů, rezidencí různé kvality mnoho. Vlastně ještě kromě bytů města a pár bytů družstevních tady nic jiného není. Nejvyšší obytná budova, prý na světě, se staví těsně pod Central Parkem poblíž 7 ulice, Někde v půli jsou patra služeb, prý i bazén. A když jdete do Brooklynu, najdete i slušné domy s lidmi v podnájmu s podporou města. A staví se dál, starosta chce do roku 2030 snad až 200.000 levných dostupných bytů.

Vraťme se do Čech. Jsem pamětník. Hned po revoluci v roce 1990 jsem začal pracovat v bytových družstvech, zažil jsem návrh ve federálním shromáždění (byl dán omylem) na povinné převody bytů družstev do vlastnictví členů. Politici si ten nápad nenechali rozmluvit a nezajímalo je, že nemáme pro vlastnictví bytů žádný zákon. Ten přišel až za dva roky a byl tak mizerný, že jsme jej desetkrát novelizovali. Až přišla parta právních teoretiků a přinesla v roce 2012 úpravu bytového spoluvlastnictví. Mizernou, plnou nedodělků a nesmyslů, tak špatnou, že na ní již dá se říci statisíce až miliony vlastníků (pardon, bytových spoluvlastníků) kašle a neřeší to. Soudy naštěstí také ne a vláda už vůbec ne.

Někdy okolo roku 2000 mě paní profesorka Pelikánová poradila, abychom nevymýšleli hlouposti a vzali třeba francouzský code de copropriété, což není nic jiného než zákon o kondominiu, jiní nosili vzory právní úpravy z Kanady, ovšem že marně. Ani její vlastní syn, donedávna ministr, ji neposlechl, přes to, že jsem mu jeden výtisk zákona ve francouzštině daroval.