Ale vraťme se na začátek (kdo nemá v této neblahé době na starou dobrou pohádku čas, ať přeskočí až na Spor o Božku a její pohádku dál blíže ke konci). Jak to tak už v pohádkách někdy bývá, pojal muž po smrti své ženy novou manželku, která se sedmiletému Jaromilovi stala zlou macechou a bila ho jako žito. A tak se kluk doma raději nezdržuje a celé dny pase několik koz a oveček po lesnatých vršcích nad rodným údolím.

Takový život vedl Jaromil v létě,  tam mu bylo jako ptáku v povětří

„Protož byl také nej veselejší, když ráno kousek suchého chleba do kapsy strčil a ovce na pastvu hnát směl. Když s nimi přišel až na tučnou lučinu, nechal je volně se pást a sám bloudil po lese. Tam mu bylo jako ptáku v povětří; buďto zpíval s ním o závod, řezal z proutků píšťalky, anebo sbíral chutné jahody, aby měl příkusek k suchému chlebu; jeho nejmilejší vyražení ale bylo hledat kvítka. Nebylo mu zatěžko vylézti pro ně na vrchol skály, anebo z příkrého vrchu v dolinu se pustit. Ty nejkrásnější ale se zemí vyryl a do své zahrádky přesadil, kterouž si u paty jednoho vršku ze samých lesních kvítků udělal. Z potůčku, kterýž se jako stříbrošedá pentle zeleným údolím vinul, si je zalíval, u nich největší část dne trávil a v jejich rozmanitosti nalézal jediné potěšení svoje. S nimi hovořil, jim si požaloval a s nimi se těšíval; i bylo mu vždy, jako by něžné hlavinky k němu klonily a jemu odpovídaly. Boháči, kteří častokráte za drahý peníz vyhlášené květiny z ciziny si přivézt dávají, sklené domy pro ně staví a lidi k tomu draze platí, trápívají se nedočkavostí ve dne v noci až k jejich úplnému výkvětu, aby konečně viděli, co by často krásněji ve vlasti na mezích byli našli. A přece nemohou větší radost nad takovými květinami míti, než měl Jaromil, když jedno z jeho kvítků nové poupě dostalo. Kolem okolo zahrady měl udělaný hustý plot z nízkých stromků; v prostředku bylo z drnu sedátko pro jeho pohodlí. K večeru vzal píšťalku a zapískal na své stádo. Tu se přihnaly kozy a ovce k známému místu a postavily se okolo plotu. Koza třela mlsnou bradu o plot, ovce zase upřímným okem důvěrně nahoru pohlížela, ale žádná se neosmělila do zahrádky k svému pastýři vkročit, dokud z ní nevyšel; pak se okolo něho obsypaly a tiše za ním k chaloupce kráčely.“

Když ale země svůj kvetoucí šat svlékla, pak nastaly pro něho smutné doby

Na podzim měl Jaromil největší starost především o to, aby uložil svou zahrádku k zimnímu spánku.Když (ale) země svůj kvetoucí šat svlékla, zpíval i Jaromil pohřební píseň svým květinám, a když poslední pochoval, zakryl listím a chvojem hrob její, pak nastaly pro něho smutné doby.  Přišla zima, chlapec musel zůstávat doma a pomáhat při zimních pracích: soukat, příst a šít škorně z tvrdé kůže.„Večer, když bylo po práci, sedli okolo krbu, a tu jim starý uhlíř vypravoval všelijaké příběhy, aneb něco z časů, když ve městě sloužíval. Jednou když také tak seděli, řekl uhlíř k Jaromilu: „Ale hochu, ty rosteš jako dříví v lese, a my jsme si ještě ani nerozmyslili, co z tebe přece má být; ničemu se neučíš, jen po lese s těmi ovcemi chodíš a ta léta tak protouláš; to nejde, ženo, já ho musím někam zavést, aby z něho přece něco bylo.“

Ne, ne, táto, vy ty krásné stromy porážíte, pálíte, a já je chci pěstit a rozmnožovat.

Otec naléhá, aby mu synek sám sdělil svou představu o tom, čím by se jednou chtěl živit. Chce být zahradníkem. Nejraději a ničím jiným než zahradníkem a žádnými argumenty si to nenechává vymluvit. Ani tím, že si takovým živobytím nevydělá ani na chleba, ani tím, že být uhlířem jako otec by mu více vyneslo a také by přitom byl na zdravém vzduchu. „Ne, ne, táto, vy ty krásné stromy porážíte, pálíte, a já je chci pěstit a rozmnožovat.“„Ty bloude, u čeho bys pak se ohřál, kdybychom nepálili dříví?“„Vždyť máte v lese dost starých pařezů a špatných stromů, a nemusel byste ty zdravé stromy kazit; kdybych já byl takhle králem, to by nesměl nikdo v mých lesích dříví porážet a v mých zahradách kvítí trhat.“„Protože jsi hloupý; pak bys teprv viděl, jak daleko bys při takovém pořádku přišel.“ Uhlířka přilévá oleje do ohně a naléhá na muže, že kluk přeci musí být tím, čím hlava rodiny chce. Dobromyslný uhlíř Matěj se však proti synovu vroucímu přání a pevnému odhodlání stát se zahradníkem nepostaví: „Já ale nechci, aby na mě jednou naříkal.“

Sotva začali ptáci vzkříšení země vesele slavit, již pospíchal k své zahrádce

Zima a s ní příběhy i rodinné rozpravy u domácího krbu končí. „Sotva začali ptáci vzkříšení země vesele slavit, sotva se vršiny zazelenaly, již pospíchal Jaromil k své zahrádce. Ale všecky květinky, kromě ranní chudobky, měly očka zavřená. Tak chodíval k nim každý den, když jen trochu pochvíli měl, až byly všecky rozkvetly, a on stádo pásaje, celý den u nich sedět mohl.“ Až jednoho dne si tak Jaromil chodí po lese, zpívá si a kouká po stromech „a tu vidí překrásného ptáčka na jednom stromu sedět. Mělť chocholatou hlavičku jako zlato, břich a záda od nejtmavějšího až do nejsvětlejšího modra, křidélka hnědá a ocásek tmavočervený. Chvilku se na něj Jaromil díval jako zjevený.Chocholatec sletí až na zem, je ale příliš chytrý, než aby se nechal jen tak lapnout do čepičky. Když je vyčerpávající hon za ptáčkem u konce, neboť opeřenec je tentam, hledá hladový a unavený hoch cestu zpět domů. Čím více ji však hledá, tím více bloudí, až nakonec s pláčem usedá na zem a běduje. „V takovém naříkání zaslechne veselý zpěv nad sebou, a jak se kouká, kdo to, vidí toho samého ptáka na skále sedět, který ho tak daleko odlákal. „Počkej, šibale, tobě to splatím,“ pomyslí si Jaromil a honem ze země vyskočí a hledá kámen, by ptáka zabil. Ale ten si z toho nic nedělal a ani se nehnul. Otvíral tmavý zobáček a tak líbezně zpíval, že i rozzlobený Jaromil na mstu zapomněl a pěvce poslouchal. Najednou umlknuv, slítl dolů a ve skále zmizel.“