Ekonomové nemají dítě ve svém portfoliu.

Pro ekonomy jsou viditelní až puberťáci, tj. studenti s knížkami resp. kindly v rukou a to stále ještě jen napolovic, protože ani v postpubertálním věku dítěte ekonomové nejsou schopni vnímat finanční situaci rodin pracujících rodičů s dorůstajícími dětmi. 

Neoklasická ekonomie zkoumá zapojení práce a kapitálu do výroby. Doporučuje investice do lidského kapitálu. Lidským kapitálem rozumíme soubor znalostí a dále schopností fyzických, intelektuálních a komunikačních a v neposlední řadě praktických dovedností.

Jak jsem napsal v předcházejícím článku nazvaném „Sociologové a dítě“, sociální kapitál se tvoří v rodině. Výsledkem tvorby sociálního kapitálu je socializovaný jedinec.

V jakém poměru jsou oba pojmy navzájem?

Pochopíme-li vývoj člověka jako kontinuální proces od dítěte k dospělému jedinci, jasně se rýsuje interakce mezi sociálním kapitálem a lidským kapitálem. Z dítěte, do kterého ekonomicky aktivní tří-generační rodina uložila sociální kapitál a vychovala tak plně socializovaného jedince, je další investicí státu do vzdělání utvářen lidský kapitál. Důležité je, že bez vkladu prvního, tj. bez vkladu sociálního kapitálu zaručujícího bezkonfliktní chování jedince, není možné provést efektivně vklad druhý. Tím je investice státu do vzdělání. Investicí do vzdělání je socializované dítě dotvářeno v dospělého jedince s vysokým potenciálem intelektuálním i výrobním.

Proto nelze souhlasit s ekonomy, že lidský kapitál si lze představit jako kapitál ohodnocený v penězích jen fiktivně a obdobně nelze jen fiktivně hodnotit sociální kapitál. Stačí uvést dva příklady.

První příklad: Expertní komise nadace Roberta Bosche ve své zprávě "Rodina a demografická změna" (2005), srovnává  náklady a příjmy státu (SRN) z každého narozeného dítěte za celý jeho život. Ve zprávě je uvedeno, že každé dítě přináší v průměru státní pokladně čistý zisk 76 900 euro. Evidentně se nejedná o fiktivní zisk.

Druhý přímo exemplární příklad: Dětské domovy. Stát v dětských domovech v současné době "vychovává" na 20 000 dětí a každé z nich stojí státní pokladnu měsíčně přes 20 000,- Kč. Ekonomickou nevhodnost státem převzaté trvalé výchovy dětí je jednak v nákladech výchovy, které jsou osmnáctkrát vyšší, než kolik uznává Ministerstvo financí za potřebné ponechat na výchovu dětí v ekonomicky aktivních rodinách. Ovšem skutečná hrůza je v oblasti výchovy dítěte. V případě dětských domovů se jedná o citové pouště, ve kterých vyrůstají z 90 % sociálně narušení jedinci. Proto většina dětí z dětských domovů je v další etapě svého vývoje neschopná efektivního zapojení do procesu vzdělávání a tím k vytváření kvalitního lidského kapitálu jako základu prosperující ekonomiky.

Důsledky selhání sociologů a následné ovládnutí politiky státu ekonomy jsou tragické.  Časově i věcně prokazatelného poklesu porodnosti si v přímé souvislosti s reformou daňového systému o 30 000 dětí ročně povšiml M. Hiršl. Cituji z jeho studie:  Změny ... ukazují trend vývoje skutečných hmotných životních podmínek ve kterých rodiny s dětmi žijí, a který výrazně ovlivňuje rozhodování mladých lidí o tom, zda vůbec mít děti a kolik…. Bylo to způsobeno vyšším růstem míry zdanění pracovních příjmů rodičů v porovnání s bezdětnými… (M. Hiršl 2004).

Jaké jsou praktické důsledky politiky ovládané ekonomy, si dovolím demonstrovat na tématu v posledních letech nejvíce diskutovaném. Na důchodové reformě. Vybral jsem důchodovou reformu záměrně. Neznám jiné téma, kde se postupem času zřetězilo více omylů a špatných rozhodnutí.  

Proto hned na začátku jasně říkám:

Zakažme ekonomům mluvit do reformy I. důchodového pilíře.

Tím, že ekonomové nemají dítě ve svém portfoliu, nemohou ani začít práci na kvalitním návrhu důchodové reformy. Ptáte se proč? Protože ekonomové ani netuší, jak je I. důchodový pilíř financován!

Zde předkládám důkaz, pod kterým jsou podepsáni Vladimír Bezděk, Daniel Münich, Jan Procházka, Jiří Rusnok, Petr Zahradník a Miroslav Zámečník. V materiálu "Důchodová reforma očima NERV-u", ze dne 14. března 2011, jmenovaní uvádějí, cituji: Zlepšeme vztah mezi tím, co člověk celoživotně do povinného důchodového systému zaplatí a co ze systému celoživotně získá". Konec citátu. 

Uvedení ekonomové jsou s poukazem na předcházející citát přesvědčeni, že Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ), je banka disponující cca 7 biliony korun, tj. 7 000 000 000 000,- Kč vkladů. To je aktuální odhadovaná částka, potřebná na dožití těch, kdo odvádějí státu sociální pojištění. Ekonomové se tak ocitli mimo realitu, přesněji v informační smyčce, dané nepravdivým názvem zákona č. 155/1995 Sb. O důchodovém pojištění (správně O důchodové dani).

Realita je zcela jiná, než si představují jmenovaní ekonomové z Národní ekonomické rady vlády.  Důchodové účty u ČSSZ jsou virtuální, tj. výše odvodů sociálního pojištění je zaznamenána za účelem výpočtu výše důchodu, vybrané peníze ovšem jdou přímo důchodcům. Jinak řečeno, pokud dnes zastavíme výběr sociálního pojištění, tak zítra nevyplatíme současným důchodcům ani jednu korunu. Proto přímá spojitost mezi tím, co člověk celoživotně do povinného důchodového systému zaplatí v penězích a co ze systému jako starobní důchodce získá, je veškerá žádná!

Skutečná spojitost mezi tím, co člověk celoživotně do I. důchodového pilíře zaplatí a co z něj ve stáří získá, je v investicích do výchovy dítěte. Dítěte, které v dospělosti ze svého odvodu sociálního pojištění financuje přímo důchody seniorů. Dovolím si zde presentovat skutečné investice do I. důchodového pilíře v následující tabulce a k tomu v poznámkách uvedu průměrný zisk z I. důchodového pilíře, včetně de facto, bohužel nikoliv de jure, zisku neoprávněného.  

Tabulka: Investice občanů podle počtu vychovaných dětí do I. důchodového pilíře. Výše investice do výchovy dětí, v rodině s příjmem na úrovni mediánu a 1 - 3 dětmi je 80 000,-Kč ročně na jedno dítě po dobu nejméně 18 let, tj. do plnoletosti dítěte (data ČSÚ).  

*) Vklady bezdětných do I. důchodového pilíře pocházejí z odvedených daní částečně použitých na výchovu a vzdělání dětí těch druhých. 

Poznámky k tabulce. 

Poznámka č. 1: Vzhledem k aktuálnímu věku dožití získá důchodce v průměru 2 000 000,- Kč z I. důchodového pilíře. To znamená, že bezdětný důchodce vyčerpá v průměru o 1 milion 600 tisíc korun více (2 000 000 – 400 000 = 1 600 000), než do I. důchodového pilíře uložil. Nelze se proto divit Manfredu Spiekerovi, že si nebere servítky a hovoří rovnou o tom, že rodiny s dětmi otročí pro cizí bezdětné.

Poznámka č. 2: Ekonomickou terminologií vyjádřeno, jsou starobní důchody vyplácené z I. důchodového pilíře dividendami z investic do výchovy dětí.

Poznámka č. 3: sociálně vyloučené rodiny (a nejsou to výlučně rodiny Romů), ve kterých rodiče nepracují, sem nepatří. Výchovu dětí v těchto rodinách financuje státní pokladna. Rodiče sami nesplňují podmínku pracovat pro stát viditelným způsobem (odvod pojistného a daní), po dobu nejméně 25 let, výhledově 35 let. 

Jaké jsou důsledky nedomyšlené ekonomické politiky státu vůči rodinám pracujících rodičů s dětmi v oblasti demografické, přesvědčivě dokázali dva politici. Gustáv Husák v sedmdesátých letech minulého století, masivně ekonomicky podpořil rodiny s dětmi. Václav Klaus prosazením nových daňových zákonů naopak okradl a to doslova, pracující rodiče o peníze potřebné na krytí nákladů výchovy dětí v rodině. Vinou špatné ekonomické legislativy nám za posledních 20 let, tj. od roku 1993, chybí do vyrovnané populační bilance 600 000 dětí. Ano, tolik dětí chybí výhradně z důvodu státem vyvolaného akutního nedostatku peněz v rodinách pracujících a daně platících rodičů. Mohu jen konstatovat, že ekonomové i u nás započali dne 1. 1. 1993 válku proti dítěti.  

Proto moje otázka na závěr zní: jak dlouho ještě necháme ekonomy zahrávat si s naší budoucností, tj. zahrávat si s dítětem?