Jinak si lze těžko představit, že by mohla italská vláda počítat při deficitech (2,4 %, 2,1 % a 1,8 %) s poklesem veřejného zadlužení. To dnes přesahuje 130 % HDP, což je po Řecku druhá největší hodnota. My počítáme s pokračováním nominálního růstu okolo 2 %, což by mělo v následujících třech letech udržet italský veřejný dluh relativně stabilní v okolí 130 % HDP. Tedy na první pohled “žádná tragédie”, ovšem ani “žádné vítězství”. Otázkou ale je, zda snížení odhadů růstu nakonec nepovede ještě k horším odhadům deficitů a dalšímu zhoršení dluhové trajektorie. To vše budeme moct říct až ve chvíli, kdy vláda zveřejní bližší detaily rozpočtu.Už teď je ovšem jasné, že vláda chce zvyšovat mandatorní výdaje (především sociální) ve chvíli, kdy se dostala do expanzivní fáze hospodářského cyklu a měla by své zadlužení logicky snižovat. Navíc expanzivní plány přicházejí na stůl ve chvíli, kdy ECB plánuje ukončit expanzivní měnovou politiku (QE), která pomohla stlačit italské výnosy v roce 2016 až k 1 % (splatnost 10 let). Toto úterý šly výnosy naopak v reakci na rozpočtové plány italské vlády prudce vzhůru a přiblížily se 3,5 % - nejvyšším hodnotám od začátku roku 2014.