Tento citát z dávno zapomenutého projevu alžírského prezidenta Boumediena by mohl posloužit jako motto dystopického románu Tábor svatých francouzského spisovatele Jeana Raspaile, který v 94 letech zemřel 13. června v Paříži.

Stěžejní dílo, prorocký román Jeana Raspaila, francouzského romanopisce oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…

Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.

Raspail je v mnohých směrech lepší než Orwell a Huxley. Jestliže Huxley popsal možné následky kast a technologie a Orwell všudypřítomné kontroly společnosti, Raspail zachytil demisi západní civilizace řízené pocitem viny a náhradu bílé rasy imigrací z třetího světa. Vizionářský román Tábor Svatých udivuje v tom, že ačkoli jej Jean Raspail napsal v roce 1973, nyní po více než čtyřiceti sedmi letech jej žijeme, a někdy slovo od slova, a to do takových detailů, až z toho zůstává rozum stát. Jak je to možné? Jak to všechno autor tehdy mohl vědět? Existenciální otázky, které připadaly tehdy fiktivní, jsou dnes skutečnou a bezprostřední výzvou, k níž se musíme postavit čelem.

Román předjímá možnou a hrozbu, jejíž eventualita se už nikomu nezdá nepravděpodobnou: mírumilovnou invazi Francie a posléze Západu Třetím světem, který se stal bezbřehým lidským davem. Na všech úrovních, všeobecného vědomí, vlád, rovnováhy civilizací a zvláště každý u sebe si příliš pozdě klade otázku: