Zdravotnické odbory také kriticky poukázaly na skutečnost, že návrh úhradové vyhlášky, podle níž by se měly rozdělovat peníze na zdravotní péči v roce 2021, nepočítá s navýšením odměn pro zdravotníky, přičemž např. učitelům mají růst platy o devět procent, v sociálních službách o deset procent. Odbory se proto domnívají, že adekvátní nárůst odměn pro zdravotníky by měl být cca patnáct procent. Z obecného pohledu to znamená, že navýšení o patnáct procent by mohlo ještě více zatížit státní rozpočet, což je skutečnost nepříznivá, nicméně neodkladná.

Je známo, že kauza Covid-19 pro českou ekonomiku znamená nejen všeobecný ekonomický propad, ale také výrazné zadlužení. Přesto, jak se dozvídáme z různých informačních zdrojů (viz výše), se předpokládá zvýšování platů, odměn atp. nejen u učitelů, ale i jiných, především však státních zaměstnanců, poslance, poslankyně, senátory a senátorky nevyjímaje. Zde se nabízí předložit návrh, aby všem státním zaměstnancům, s ohledem na ekonomické dopady koronavirové pandemie, byly sníženy základní platy o deset procent po dobu jednoho roku. Tím by se do státního rozpočtu dostalo několik miliard, které mohou být využity tam, kde je toho v daný moment nejvíce zapotřebí. Je sice pravda, že některému politikovi přijde těch deset procent poněkud irelevantních, ale rozhodně nelze souhlasit s názorem, že taková malá částka by nikomu nepomohla.

Omyl, pomohla, ale nejde jen o to, zda lékař, sestra nebo zdravotnický personál dostane jeho deset procent (v případě poslance to znamená cca 7500 korun), ale především tu jde o projev či prokázání lidské sounáležitosti, uvědomělosti a lidského charakteru politiků a státních zaměstanců a v neposlední řadě to hlavně posílí státní rozpočet a sníží jeho deficit. Pokud jde o politiky - poslance a senátory (včetně rodu ženského), ti přece při své kandidatuře na post poslance či senátora vždy dávali na odiv svá osobní pozitiva, tedy čestnost, poctivost, slušnost atp. Nyní mají možnost tyto proklamce prokázat in natura. Poslance, resp. senátory, ale ani ty ostatní s vysokými příjmy těch deset procent jistě nezruinuje, nicméně v krizi, kterou naše společnost prožívá, by to značně ekonomicky pomohlo. Ono totiž nejde jen o plané tlachání, poučování, osočování a všeobecné kritizování vlády, nebo vysedávání v kancelářích a hrabání se v hromadách formulářů, ale dokázat, že jsou schopni, při svých slušných platech, také něco na „oltář vlasti“, je-li toho třeba, obětovat. Je sice otázkou, kolik v politických, zvláště pak pravicových stranách je ještě opravdových českých vlastenců, nicméně může-li důchodce vyžít s třinácti tisíci měsíčně, těch odhadem zmíněných 7500 korun (ze základu), tedy deset procent, které by politik dal státu k dispozici, znammená u důchodců rovných 50 procent jejich důchodu. A to důchodce nepožívá (ne)demokratických výhod poslanecké kuchyně, služeb bufetu a celé řady jiných privilegií a výhod.