Naopak nemalým cílem se aktuálně stala mj. veřejností úporně sledovaná snaha dovést ke zdárnému konci i kauzu Č. H., tak důležitou pro budoucnost, doslova nad námi visící jako Damoklův meč. A hle, nyní již můžeme konečně ke všeobecné spokojenosti konstatovat, jak rázně byla vyřešena - tak jednoznačně optimisticky by to nedokázal veřejnosti sdělit ani žalobce Jaroslav Šaroch! Trochu se to sice vleklo, ještě i za přestávku, mezitím už-už chvílemi hrozilo, že se všechno zvrtne ve svůj protiklad, ale nakonec byla ´Kauza Č. H.´ rázně vyřešena: po vítězství v titěrné Černé Hoře (630 000 obyvatel, 156. stát světa) si naši fotbalisté udrželi reálnou šanci postupu na EURO 2020, zpod ostří meče unikli. Pokud je ovšem v konečné tabulce na druhém místě nepředskočí rozlohou ještě titěrnější leč fotbalově hbitější a střelecky úspěšnější Kosovo, jež dokázalo favorizovaným a nám nedostižným Angličanům na jejich trávníku nastřílet tři góly, což bychom od nich měli brát jako metodickou lekci zásadního charakteru.
Přenesme se nyní na křídlech pravoslaví z Černé Hory na Bílou Rus, tedy do Běloruska. V tamním hlavním městě Minsku se v téže době uskutečnilo spektakulární světem sledované atletické střetnutí Evropa – USA. Připomeňme si v této souvislosti, že pořadatele (zemi počtem obyvatel menší, než Česká republika) reprezentovala na této galapřehlídce snad desítka atletů, zatímco nás, bývalou atletickou mocnost, žádný. A to i v situaci, kdy řada předních borců se před zahájením světového šampionátu v katarském Dauhá omluvila – nedostalo se na nás ani jako na náhradníky.
A ještě jedna souvislost, když už pořád porovnáváme. Zde je: dějiště bojů, nádherný před rokem znovu otevřený Národní olympijský stadión. Televizní reportér sice nezapomněl ironicky utrousit proč olympijský, když se na něm nikdy žádná olympiáda nekonala, ale berme to jenom jako povinné rýpnutí do nám nekonvenujícího imperátora Lukašenka, tedy jako povinné ideologické trousení. Nuže v Minsku stojí olympijský stadión zatím bez olympiády, ale co není, může být. To v Praze naši politici zůstali pouze u vyhlášení nominace, jak se to stalo v roce 2003 u příležitosti zasedání Mezinárodního olympijského výboru. Myšlenku uspořádat olympiádu v metropoli v horizontu šestnácti až dvaceti let prosazoval bývalý primátor Pavel Bém, do té doby měla vyrůst nová sportoviště na Maninách a Strahově, v Letňanech či Štěrboholích a jinde, v Bubnech pak olympijská vesnička. V roce 2008 byl ovšem seznam kandidátů na pořádání her na základě vyhodnocení dotazníků zúžen a Praha se kandidátským městem nestala; zřejmě i proto, že se do té doby nikde ani pořádně nekoplo. A vlastně ani od té doby nikde nic. Dalšího roku rozhodla městská rada, že se Praha o pořádání letních olympijských her již ucházet nebude, což jí s jistotou vydrží i pro další desetiletí, protože v hlavním městě se místo plánování nových sportovišť (třeba Národní fotbalový stadión) připravuje bourání těch historických (třeba Strahov).
Kdo jiný si tak mohl nad různými značně přízemními sportovními ambice Čechů postýsknout líp, než jejich jmenovec Svatopluk: „Sláb jenom ten, kdo v sebe ztratil víru, a malý ten, kdo zná jen malý cíl.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
