Jiří Macků: Tři Zátopkova zlata z Helsinek už sotva kdo zopakuje

Nezbývá než si s Karlem Hálou zazpívat „A jenom vzpomínky nám zůstanou, navždycky zůstanou“. Mnohdy již pěkně staré, jako třeba ty co nevidět sedmdesátileté atletické na čtyři olympijská zlata budoucích manželů Zátopkových, nebo ta ještě o další půlstoletí starší a definitivně prachem zapadaná, jako třeba, věřte-nevěřte, fotbalový výsledek Slavia Praha - Bayern Mnichov 13:0 z léta 1906.

Pět setkání s nezapomenutelným Emilem
Pro čs. sportovce, natož lehkého atleta, nemůže být větší a zářivější vzor, než byl tento čtyřnásobný olympijský vítěz, trojnásobný mistr Evropy a držitel třinácti rekordů světových a tří olympijských. Velikán vytrvaleckých tratí, jehož ´zlatý olympijský trojboj´ z Helsinek 1952 už zřejmě sotvakdo překoná.

Setkal jsem se s ním pětkrát, třikrát z toho však jenom symbolicky. Poprvé když v Helsinkách všem utekl, po pěti i deseti kilometrech, rovněž ve svém premiérovém maratonu. Poslouchali jsme vzrušeni, jak ostatním ´zatápí´, při rozhlasové reportáži, celou dobu od startu až do cíle; kdo by dnes vydržel sedět dvě hodiny a třiadvacet minut jenom s uchem na reproduktoru.

Podruhé to bylo v letech, když téměř čtyřicetiletý končil a já svou skromnou atletickou kariéru právě začínal. Stalo se nejen mně vždy při závodech na legendárním stadiónku, utopeném v lesíku vedle Labe mezi Brandýsem a Starou Boleslaví. Genius loci Houštky, duch místa s neopakovatelnou atmosférou, zapůsobil i na jiné borce. Vždyť na zdejší škvárové dráze bylo překonáno dvaatřicet světových rekordů. Zátopek z toho rovnou čtvrtinu, mj. jako první pokořil hranici jedné hodiny v běhu na dvacet kilometrů, tedy rovných padesát oválů. (A také osobní rekordy se zde doslova jenom sypaly, já k nim přispěl svou první stovkou pod jedenáct sekund.)

Uplynulo sotva deset let a překulil se neblahý 21. srpen. Tehdy jsem se setkal s Emilem naživo poprvé. V redakci Stadiónu našeho nakladatelství Olympia v Klimentské ulici, kam často na kus řeči přicházely české sportovní legendy jako Bican, Vytlačil či Zátopkovi. Tehdy se v nervózní atmosféře aktuálně řešila módní kreace světového šampióna, jenž se tolikrát, a někdy i bohužel, nadchl a nechal získat pro nějakou akci. Tentokrát pro dobrou, souhlasil, nepoznán, že opakovaně vyběhne do pražských ulic kolportovat balík ilegálního Čs. sportu; kvůli anonymitě to vyhrálo otahané sako, klobouk, brýle a vikslajvantová brašna.

V roce 1998 slavil sedmdesátiny Augustin Bubník, jenž se o Zátopkových úspěších dozvěděl jako režimem do uranových dolů poslaný hokejový mistr světa. Sešlost přátel byla velká, Zátopkovi pochopitelně nechyběli. Znovu se sešla sportovní trojka, spojená láskou Finů. Ti manžele obdivovali pro čtyři olympijská zlata z jejich Helsinek a Bubníkovi vděčili za to, jak coby trenér pozvedl úroveň do té doby průměrné hokejové reprezentace Suomi, jež pod jeho vedením na vídeňském šampionátu 1967 mj. porazila favorizovaný tým Československa. Už šestasedmdesátiletý nemocný Emil seděl v koutku vedle Dany, a zatímco kolem šuměl hovor, poněkud nepřítomně hleděl před sebe. Už ho ani nikdo nechtěl vyrušit nějakou otázkou, když mu náhle zajiskřilo v očích, nečekaně vstoupil do diskuse, a my potom dobrých dvacet minut nadšeně naslouchali jeho vzpomínkovému monologu.

Zemřel dva roky poté, a ještě o nějaký měsíc později jsem se s ním setkal naposledy, už zase jenom symbolicky. Seděl jsem s paní Danou v jejich trojské vile a zaznamenával atletické vzpomínky do připravované knihy. I Emil tam byl s námi, v urně na poličce u okna. Až potom tento velikán světového sportu, mj. Olympionik století, nositel Mezinárodní ceny Fair play, Stříbrného olympijského řádu, Medaile Pierra de Coubertina in memoriam a Zlatého řádu IAAF in memoriam, definitivně spočinul na Valašském Slavíně v Rožnově pod Radhoštěm. Manželka, která ho přežila o dvacet let, se k němu přidala před rokem.

Prožívám pocit plného uspokojení a vděku, že film o Emilu Zátopkovi, této slávě našeho sportu, mohl vzniknout.

Vzpomínky na Glasgow se připomněly ve Varšavě

Na britských ostrovech, které si žárlivě střeží roli kolébky moderního fotbalu a renomé svých těžko porazitelných předních klubů, se odjakživa hrálo tvrdě až brutálně. Ví se to, a tato skutečnost se stala nezbytnou součástí taktické a psychické přípravy na střety s těmito soupeři. Prostě něco vydržet (a pochopitelně i něco nekompromisního, byť bolestivého, rozdat), udržet nervy na uzdě, pofňukat si a bolístky pofoukat až po zápasu.

Tak tomu bylo i v březnu v skotském Glasgow, protože rovněž domácí Rangers neboli Strážci chtěli postoupit do čtvrtfinále Evropské ligy. Je to ještě v živé paměti: zranění brankáře Koláře, série dalších oboustranně nelítostných až bezohledných střetů, následný slovní úlet obránce Kúdely, a poté v chodbě stadiónu ruční revanš údajně rasisticky uraženého domácího Kamary. (Zde malá odbočení. První: pokud by Slavia nepřehlížela opakující se hulvátské chování radikálních ultras na severní tribuně a běžné urážení jakéhokoli soupeře, možná by ani Kúdelu nic podobného neinspirovalo; tohle faux pas jde jednoznačně za klubem. Druhé: celosvětově prezentovaný přehnaný jemnocit hráčů tmavé až černé pleti, kteří by po každém zvuku z publika nejraději opustili hřiště s vidinou kontumační výhry, začíná být už trochu nezajímavý, až trapný. I když projevy rasismu pochopitelně odmítáme.)

Takový je fotbal současnosti, výdělečný, a i proto nelítostný. V Glasgow se slavista Hromada ještě vyhnul bezohlednému šlapáku obránce Pattersona, ve Varšavě však spoluhráč Holeš na podobný nešetrný zákrok doplatil už po pouhých třech minutách hry; foto SK Slavia Martin Malý

Slavia, ligový mistr posledních tří sezón (29. příčka aktuálního žebříčku evropských klubů pro nasazování do pohárů) ´vyfasovala´ pro III. předkolo letošní milionářské Ligy mistrů příjemného soupeře, až 93. budapešťský Ferenváros. Po šokujícím vyřazení (39 střel a jen jediný gól!) následoval sešup do IV. předkola Evropské ligy, kde však neuspěla ani proti Legii Varšava (111.). Frustrace z mizející vidiny postupu se nahromadila, vedle porážky se Pražané vrátili do Edenu i se dvěma vyloučenými. Emilovo heslo „Když už nemůžeš, tak přidej!“ bylo nad síly a schopnosti červenobílých.

Vzpomínky na glasgowský boj se na varšavském trávníku vrátily jako déjà vu: hrubý Roofeho zákrok na brankáře Koláře nyní v podobně likvidační podobě předvedl Tomáš Holeš na domácího Martinse, a Kúdelovu urážku Kamary připomněl Jakub Hromada nevhodným pozápasovým hodnocením výkonu portugalského rozhodčího Diase. Zatímco rozvášnění slavističtí příznivci pro Roofa požadovali vysoký trest (à la Jára Cimrman: „I zabít je málo!“), portugalský záložník Martins ohodnotil soukromě Holešův zákrok jenom na tři měsíce vězení.

Jenže takový je prostě fotbal současnosti, nelítostný, pramálo se ohlížející na protivníka. Bezohlednější než běžné střety předvolební. Není divu, protože i fotbalová koryta jsou vrchovatě naplněná. A tak někdy jde přitom ´jenom´ o čest, jindy ba i o život.

Článek vyšel na webu krajskelisty.cz, publikováno se souhlasem autora.