Spojené státy vynaložily v posledních dvaceti letech ohromné sumy peněz, zřejmě již převyšující dva biliony dolarů, na likvidaci režimu Saddáma Husajna v Iráku a následně na stabilizaci vratkého nového režimu. Po skončení každé války, a irácký válečný konflikt nebyl výjimkou, si málokdo vzpomene, jaké byly příčiny konfliktu a jaké byly poválečné cíle. Tedy, proč Američané se svými blízkými spojenci vstoupili znovu, podruhé v krátké době do Iráku, aby definitivně zničili Saddáma. Vrcholní představitelé USA tehdy mj. hovořili o zbraních hromadného ničení, kterými Saddám údajně disponuje. Tyto informace amerických zpravodajských služeb se nicméně ukázaly po válce jako falešné.

Představitelé USA a Velké Británie před druhou válkou v Iráku fantazírovali také o tom, že nový režim v Iráku po zničení Saddáma bude demokracií západního typu. Ani to se příliš nepodařilo. Parlament a tedy i vláda a prezident vznikají v Iráku v zásadě na základě voleb, ale politická reprezentace je volena zejména podle konfesijního principu. Pokud dříve, tedy za Saddáma, byli vládnoucí silou v rámci strany Baas a státu převážně sunnité, dnes mají v rukou otěže vlády představitelé většinových šíitů. Současný irácký režim má žaludek ve Spojených státech a srdcem a hlavou je v Teheránu.

Největším hříchem Američany zcela plánovitě zabitého generála Kásima Sulejmáního ovšem nebyla jeho schopnost „pobíjet Američany“. Ale to, že byl mužem strategického uvažování, který kombinací účinných vojenských operací, podporou vhodných spojenců v regionu, disponujících vojenskou silou a za použití obratné diplomacie a finančních subsidií, dokázal téměř nemožné. USA jsou vlastně již vytlačeny z širokého pásu území (kromě Íránu se jedná o Irák, Sýrii a Libanon) od Perského zálivu až po Izrael a Středozemní moře.