Zatím tón ve vyhrocené veřejné diskusi udávají ti, kteří klimatickou změnu pokládají za nežádoucí a zastavitelnou přírodní anomálii, což zdůvodňují nedokazatelnou konstrukcí, že je primárně způsobena lidskou průmyslovou civilizací a způsobem života lidí ve vyspělých zemích.
Popírají skutečnost, že vše na naší planetě, včetně klimatu prochází od počátku jejího vzniku permanentní změnou. Dokazuje to příklad naší země, která zažila ve své geologické historii zásadní proměny klimatu od vlhkých tropů, přes stepi a pralesy mírného pásma až po arktickou tundru v sousedství pevninského ledovce. Střídání studených ledových a teplejších meziledových dob je prokázáno již v éře existence lidského druhu. Přesto soudobý vědecký, politický a mediální mainstream nepokládá změny klimatu za přirozenou věc, jíž nemá smysl se bránit, ale pouze se jí maximálně přizpůsobovat. Namísto toho hlásá, že jde o nepřijatelný exces, který je možné a nutné zastavit.
V tomto pojetí, které je nám jakožto „vědecké“ vnucováno, představují příroda a přírodní poměry jakýsi statický systém, jehož věčná „udržitelnost“ je hodnotou an sich, kterou je třeba za každou cenu a všemi prostředky bránit. Jde o přístup, který ve vědeckém zkoumání přírodní historie nemá žádnou oporu (jde o zkoumání velmi dlouhých časových období vývoje nesmírně složitého a komplexního systému, pro něž pochopitelně neexistují žádné dostatečné a spolehlivé časové řady dat).[1] Jaksi intuitivně se při tom vychází z toho, že onen správný a přirozený „benchmark“, tj. stav, který má být za jakýchkoliv nákladů lidstvem udržen, jsou přírodní poměry, jaké existovaly někdy kolem 60. let minulého století. Důvodem může být to, že jde o dobu, která ještě nevymizela z lidské paměti, a kdy byla většina koryfejů ideologie klimatického alarmismu i dnes rozhodující generace veřejných činitelů mladá a má na tuto éru příjemné vzpomínky. Jiný racionální důvod pro zbožštění přírodních poměrů doby nedávno minulé nalézt nelze.
V současných veřejných diskusích o klimatické změně je velmi zneužívána diskrepance mezi individuální lidskou zkušeností, která je velmi krátkodobá, a podstatou klimatických změn, které mají velmi dlouhodobý charakter a příčiny, a nejsou proto zkušeností jednotlivce absorbovatelné a plně přijatelné. Každá změna počasí, několik dní horka či sucha, nebo naopak chladu a srážek, jsou vydávány za projev onoho excesu – té strašné klimatické změny. Ta se však projevuje jako dlouhodobý trend podobných kolísání, trvající dlouhá staletí a tisíciletí. Z několika sérií horkých a suchých, nebo naopak chladných a deštivých let nelze o změně klimatu, jakožto planetárním procesu říci vůbec nic. Alespoň v seriózní vědě. Zcela nevědecká je pak představa, že by bylo možné přírodní procesy typu klimatu v současných podmínkách lidské společnosti nějak centrálně řídit a plánovat, a přerušit tak onen permanentně se měnící koloběh přírodních dějů a jejich změn na naší planetě.
V politické ideologii, v níž boj proti změně klimatu zmutoval, je to však něco zcela jiného. Ta v dnešním sekularizovaném vyspělém světě naplno přebírá úlohu nového racionalistického náboženství a naplňuje potřeby, které pro moderního člověka staré náboženské kulty již nenaplňují. Její předností je zdánlivý racionalismus a opření o vědu, na jejíž údajně nezpochybnitelné autoritě v moderní společnosti tato ideologie parazituje.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV