Jsou posedlí snahou hledat věroučné úchylky a hereze a jejich zaslepený boj za ideologickou čistotu hrozí zavést praktickou politiku do slepých uliček a fatálně ji zdiskreditovat v očích občanů.

Historie nám dává mnoho případů levičáckého dogmatismu, který diskreditoval svou iracionalitou levicovou politiku celé dvacáté století a působí devastující škody i dnes. Málo však hovoříme o tom, že i na pravé straně politického spektra neméně silně kvete „dětská nemoc pravičáctví“.

Stačí si připomenout několik ilustrativních případů a škody, které zaslepený dogmatismus páchal a páchá v naší nedávné historii i současnosti.

K prvnímu příkladu je třeba se vrátit do počátků naší transformace v devadesátých letech, kdy levice byla stále ještě zdiskreditována a vlivově zdecimována dědictvím svrženého komunistického režimu. Kyvadlo dějin se prudce vychýlilo doprava a veřejný prostor byl náhle plný tisíců nadšených konvertitů víry ve svobodný trh a kapitalismus. Někteří lidé, kteří se teprve před krátkou dobou dozvěděli něco o pravicových politických teoriích, monetarismu, teoriích vlastnických práv a veřejné volby atd. začali mít najednou pocit, že se stali vlastníky neomylného receptu na svobodu a prosperitu. Postupně se změnili v dogmatické radikály, pro něž byla málo i rychlá a radikální společenská a ekonomická transformace, jak ji realizoval Václav Klaus. Ten se v této době stal obětí velmi hlasité kritiky údajně „zprava“. Salónní dogmatičtí pravičáci v politice i médiích volali po maximálním „utahování opasků“, po okamžité privatizaci všeho všude atd.

Nejznámější invektivou, která byla Václavu Klausovi předhazována, byl tzv. bankovní socialismus. Kvazipravicoví radikálové volali po okamžité privatizaci bank zahraničnímu kapitálu, nechápajíce, že veškerá česká privatizace stojí v zemi bez úspor a domácího kapitálu nutně na bankovních úvěrech a že banky mohou být pouze tak zdravé, jako jsou jejich klienti. Vyslyšet jejich požadavky by znamenalo zastavit celou systémovou privatizaci české ekonomiky, protože finanční ústavy v rukou zahraničního kapitálu by rozhodně neměly zájem účastnit se bezprecedentního experimentu privatizace celého hospodářství. Privatizace bankovního sektoru musela z tohoto důvodu být až poslední v řadě a bylo zjevné, že se nemůže obejit bez oddlužení a sanace bank státem.