Z tohoto důvodu muslimové nemohou tolerovat toto neislámské chování, které je uráží a proto požadují okamžité zrušení Oktoberfestu. Tím bude pomoženo i přicházejícím uprchlíkům, aby nezapomněli na svou islámskou historii a své náboženství. No coment!
Byla jedna taková písnička: „Superantikontramultiextra unikátní, tohle strašné slovo není vůbec protistátní…“. Ta je už dávno zapomenuta, ale něco z ní asi přece jen zbylo. Jiné strašné slovo: Multikulturalismus! Strašák, který už delší dobu obchází svět a také Evropu. Tenhle experiment, prováděný způsobem pokus – omyl, se snad zrodil v Kanadě, při sjednocování anglofonního a frankofonního obyvatelstva, následně byl použit v roce 1957 ve Švýcarsku. Jeho zastánci ho představili jako alternativu národního státu. Možná že počáteční myšlenka byla dobrá. Představa, že v demokratickém státě mohou vedle sebe žít lidé různých ras, etnik, náboženství a kultur a tímto spolužitím se vzájemně obohacují, je lákavá.
Jak známo, cesta do pekla je většinou dlážděna těmi nejlepšími úmysly. Skutečnost, že to bohužel tak nefunguje, se projevila nejen při bouřích na pařížských předměstích nebo v Londýně, ale hlavně v souvislosti s tzv. arabským jarem. Revoluce, které svrhla stávající, mnohdy značně autokratické režimy v arabských státech, které však byly zárukou řádu a pořádku, nepřinesla žádnou demokracii. Pouze chaos, zmatek, ozbrojené střety, mnohdy hraničící s občanskou válkou, a naprostý ekonomický rozvrat zemí, které zasáhla. Už tehdy hovořili někteří evropští politici o možnosti „exodu biblického rozsahu“. A to se uvažovalo o nějakých třistatisících běžencích. Co je to ve srovnání se současnou realitou. Už tehdy byly v postkadáfiovské Libyi dva miliony lidí na pochodu. A zdaleka to nebyly jen utečenci před válkou, ale i kriminální živly a prchající příslušníci represivních sil bývalých režimů. Do toho přišla Syrie.
Sen o multikulturalismu se rozplynul. Nebral totiž v úvahu jednu důležitou skutečnost, že pro schopnost vstřebání nového etnika do stávajícího kulturního prostředí je limitující míra nasycení. Jakmile tento limit je překročen, nastává problém. O tom se přesvědčila již dávno Francie. Když v roce 1962 prohrála svůj boj v Alžíru, pozval de Gaulle Alžířany, kteří se nějak zapletli s Francouzi a kteří tušili, co by je v novém režimu čekalo, do Francie. Důsledkem je např. skutečnost, že přístav Marseille má dnes 30 procent muslimů, kteří se s francouzským prostředím naprosto nesžili. Podobnou chybu udělala před pár týdny Angela Merkelová, když pozvala Syřany do Německa. Možná, že si jako správná dcera luteránského pastora vzpomněla na slova Písma: „Pojďte ke mně všichni, kteří obtíženi jste a já vás občerstvím“. Jenže si neuvědomila, že není Kristus.
Problém nasycení, resp. dnes už přesycení společnosti řeší nejen Německo, Velká Británie, Francie, ale také Dánsko, Švédsko, Belgie, Holansko a další. Podle dokumentu televize ZDF je v Belgii čtvrté nefrekventovanější jméno Muhamed. Brusel se může do cca 20 let stát městem s převahou muslimské většiny. Problém se nepodařilo vyřešit ani v té Kanadě, o Americe ani nehovořím. Co má postaveno na mexické hranici? Nikoliv plot jako Maďaři, ale zeď jako kolem Sing-singu. Hlavně že přes Atlantik k nám stále zaznívají knížecí rady.
Časopis Stern již v roce 2010 v anketě zjistil, že téměř polovina Němců má obavu z toho, že „přistěhovalci mohou podkopat způsob jejich života a ohrozit tak základy poltického systému“. Tehdy ještě Merkelová říkala, v souvislosti se svým prohlášením, že multikuluralismus selhal : „Cítíme se být vázáni na křesťanské hodnoty. Ten kdo to neakceptuje, tu nemá co dělat.“ Hovořila o potřebě integrace a odmítnutí těch, co se integrovat nechtějí. To poněkud „koliduje“ se slovy tureckého premiéra Erdogana, který německým Turkům vzkázal, že „přizpůsobení menšiny nebo přistěhovalců okolní většinové společnosti“ je zločin. Bohužel už tehdejší německý prezident Wulf tvrdil, že islám je součástí Německa. Zdá se, že vize Samuela Huntingtona, jak je formuloval ve svém Střetu civilizací, se začínají naplňovat.
Za branami Evropy stojí miliony lidí, kteří považují migraci do evropských prostor za svůj vytoužený cíl. A její lídři, místo aby efektivně řešili, jak tomuto exodu zabránit, nám vzkazují ústy eurokomisaře pověřeného řešením tohoto problému: „Evropskou komisi následky nezajímají a politické dopady jsou jí jedno. Komise je tady na pět let a prosazuje svojí vizi. Chtěl bych to vzkázat celé Evropě…“. Podepsán Dimitris Avramopulos. Není nadto, když u kormidla stojí slepý lodivod!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
