Ze všeho nejdříve je třeba říci, že před nevhodným chováním nepřizpůsobivých spoluobčanů nemů­žeme zavírat oči. Proto také na kritizování cikánů není nic špatného. Na druhé straně zde ale platí, že pokud chci kritizovat Romy, měl bych vědět, koho že to kritizuji. Jenže v dnešní hektické době jen málokdo mívá čas na pročítání odborné literatury. Zkusím tedy čtenářům přiblížit alespoň některé analýzy a to nejdůležitější z nich zde shrnout do malé kompilace, která třeba někomu pomůže se v dané problematice zorientovat.

Začněme třeba tím, že v České republice žije pět skupin Romů. Přívlastky jako čeští a moravští, slo­venští, maďarští a olašští pak naznačují svébytnost těchto subetnických skupin, případně odlišnou historickou zkušenost, či rozdílný dialekt romského jazyka. Romové tedy netvoří jednolité společen­ství, ale dělí se do řady skupin a tyto skupiny pak dále do podskupin a rodů. Proč ale o těchto skupi­nách našich spoluobčanů již nehovoříme jako o cikánech, nýbrž jako o Romech? Inu, označení Rom (z původního Dom) je z hlediska etymologického hodně staré, podstatně starší než pojmeno­vání cikán. A není bez zajímavosti, že v Indii, kde je třeba původ romského etnika hledat, byli a do­sud jsou Domové především hudebníci. Proto také odborníci předpokládají, že samotný název Dom, z něhož vznikal Rom, byl původně profesionymem kasty hudebníků, což se u Romů promítalo, jak se u nás říká, do jejich genů. Proto také nakonec najdeme mezi Romy tolik dobrých muzikantů, i když někteří z nich neznají noty. Na indický původ Romů nepoukazují jen jazykové analýzy, ale také soci­ální struktura indické a romské společnosti spolu s různými zvyky a tradicemi. Jinak řečeno, o tom, že Romové pocházejí z Indie, není pochyb. A nic na tom nezmění ani výkřiky některých aktivistů, že sami Romové, kteří přicházeli do Evropy v 15. století, měli za místo svého původu označovat jakýsi Malý Egypt.

Pojmenování Rom ke svému označení již dlouho používají sami Romové: Rom = muž, Romňi = žena, Roma = lidé, ve smyslu příslušníci daného etnika. Tudíž je to jejich vlastní název (autetnony­mum), což o pojmenování cikán (aletnonymum nebo-li exogenní etnonymum) říci nelze. Označení „cikán“ je totiž odvozeno z řeckého slova „athinganoi“, odkazujícího na původní indickou kastu nedo­tknutelných (nečistých), tedy těch, kteří nemají být ostatními dotýkáni. Takové pojmenování s hanlivým nádechem není označením ná­rodnosti, ale označuje určitou skupinu lidí se specifickým způ­sobem života (dříve kočování) a cho­váním (drobné krádeže), přičemž například ve slovenštině dodnes taková skupina lidí nelže, ale „ci­gání“. V obecném povědomí (které nebere v potaz výjimky) se pak označení „cikán“ pojí s přídomkem či predikátem „nepřizpůsobivý“. Cikány charakterizoval Ottův slovník naučný takto: „O budoucnost se nestarají, o povinnostech nemají pojmu. Čest je jim cizí a zásadám nerozumějí. Cit jejich jest hluboký a žádost neukojitelná.“ V novějším Slovníku spi­sovného jazyka českého (1989) je pak ter­mín „cikán“ synonymem pro tuláka, lháře, podvodníka a zlo­děje. Proto také mohou být za cikány logicky označováni i různí „výtečníci“ neromského původu. Termín „gadžo“, kterým nazývají Romové pří­slušníky majoritní společnosti, rovněž neozna­čuje příslušníka nějakého konkrétního etnika (je to exony­mum). Původně šlo o název pro nerom­ského sedláka, dnes však pod termínem „gadžo“ rozumí Romové každého, kdo nepatří k jejich et­niku. Tedy nejenom Če­chy, ale třeba i u nás žijící Angličany, Ukrajince, nebo Poláky.

Všem zájemcům o romskou problematiku doporučuji fundovanou stať „Kapitoly z dějin Romů“ au­torky Jany Horváthové, která se v jedné z kapitol věnuje i struktuře romského společenství u nás. Zde se dozvídáme, že nejpočetnější zastoupení mezi Romy v České republice mají Romové sloven­ští, kteří tvoří asi 75–85 % z celkového počtu Romů v naší zemi. Většina současného romského oby­vatelstva v ČR totiž svým původem pochází ze Slovenska, protože po vzniku Československa (a později za socialismu) se vytvořily podmínky pro migraci (dobrovolnou i nucenou) v rámci tohoto státu. Čeští Romové přitom byli před vznikem Československa a za 2. světové války perzekuováni tak tvrdě, že jejich počet byl a dodnes je velmi nízký, stejně jako Romů původem německých.

Čeští Romové jsou nejméně ohroženi chudobou

Velmi výraznou komunitu s asi 10 % tvoří u nás Romové olašští, kteří se dále dělí na další skupiny, podskupiny a množství rodů. Zatímco jinde v Ev­ropě najdeme rozličné olašské skupiny, k nám v minulosti z Rumunska přicházely jen dvě: Lovárové (koňští handlíři) a Kalderaši (výrobci kotlů). V současné době u nás žijí většinou jen potomci někdejších Lo­várů. Poněkud povýšenecký postoj olašských Romů vůči příslušníkům ostatních romských skupin pak pramení mimo jiné i z rozdíl­ného přístupu k fyzické práci. Vykonávání těžké fyzické práce je pro Ola­chy znamením neúspěchu a nedostatku schopností mentálních. Naopak oceňováno je získávání fi­nančních prostředků činnostmi, kde je třeba více zapojovat myšlení (často spíše vychytralost), jako třeba v různých obchodních aktivi­tách a spekulacích. Vedle toho olašští Romové podnikají v oblasti služeb: provozují ubytovací a re­staurační zařízení, organizují námezdní práce a tak podobně. Někteří Ro­mové z této skupiny ovšem také neblaze prosluli jako kapsáři, navíc se v poslední době vel­kým problémem mezi Olachy, tak jako ve všech ostatních skupinách a rodech, stává dro­gová závislost. Zbývajících 10–15% na­šeho romského etnika pak představují především maďarští Romové. Jen nevýznamně se na rozvrst­vení ve statistikách podílejí zbytky původních, českých Romů (prakticky již integrovaných) a ně­mečtí Sin­tové. U nás žijící Sintové mají však zpravi­dla jádro své komunity (některé z příbuzných) v Ně­mecku.

Jinak řečeno, v důsledku probíhajícího začleňování Romů do majoritní společnosti a nepřetržitě pů­sobí­cího procesu při­rozené asimilace se i v rámci jednotlivých skupin, podskupin a rodů vytvářejí mezi jednotlivými Romy někdy až propastné rozdíly. Pokud se tedy nechce někdo dopouštět mysti­fi­kace, neměl by o Romech u nás žijících hovořit jako o jednolité skupině obyvatel, vyzna­čující se stej­nými znaky, jak tomu činí někteří aktivisté z neziskových a lidsko-právních or­ganizací, ale i na ně s oblibou navazující novináři. K tomu je třeba podotknout, že nejširší veřejnost dosud neví, kolik že z těch 128 000 neziskovek, které u nás v současné době máme, mají přispívat k začlenění Romů do majoritní společnosti či řešení neradostné situace v ghettech.

Jak o tom v minulých dnech informovala Romea.cz, poskytly v loňském roce kraje, obce i státní fondy neziskovým organizacím dotace ve výši 16,5 miliardy korun. Pokud jde o rozdělování této částky, dozvíme se zde pouze to, že „zhruba 30 procent z této částky putovalo do tělovýchovy, 29 procent do sociálních služeb a na podporu zaměstnanosti, 11 procent do vzdělávání“. Ovšem ne­ziskový sektor získává peníze též z darů (z domova i ze zahraničí), vlastní činnosti a členských pří­spěvků. A tak se nelze divit, že podle statistické ročenky zaměstnanců v neziskovém sektoru stále přibývá: zatímco v roce 2010 v něm pracovalo 46 300 osob, v roce 2014 jich bylo už 53 100, přičemž průměrný měsíční výdělek osob zaměstnaných v neziskovém sektoru činil 20.376,- Kč.

Z nejnovější zprávy Agentury Evropské unie pro základní práva (FRA), hojně citované v našem tisku, kupodivu vyplývá, že čeští Romové, oproti jiným Romům v EU, jsou nejméně ohroženi chudobou, přičemž si také častěji nacházejí zaměstnání. Naproti tomu ze zprávy rovněž vyplývá, že u nás 50 % romské mlá­deže ve věku 16 až 24 let nechodí do školy, ani do zaměstnání, přičemž v případě majority je to jen 8 % mladých lidí v tomto věku. I přesto, že podle všech dostupných statistik je nezaměstnanost v ČR nejnižší v celé EU, je u nás podle výzkumného pracovníka agentury Jaroslava Klinga ohroženo chudobou (a potažmo hladem) celkem 58 % Romů. Zde ovšem zvídavému čtenáři může začít vrtat hlavou, jak že ta data, vážící se k chudobě našich Romů, výzkumník vlastně získal? Inu, jak sám přiznává, některá z nich získal z osobních rozhovorů. Z nich mělo například vyplynout, že v téměř dvaceti procentech romských domácností v ČR šel některý z jejích členů v uplynulém měsíci spát o hladu, neboť do­mácnost neměla prostředky na jídlo pro všechny. "To je vážný ukazatel chudoby," míní výzkumník Jaroslav Kling. Možná v případě objektivity jeho výzkumu slyším jen trávu růst, ale dosud jsem u nás nepotkal nikoho, kdo by znal nějakou romskou rodinu (s její typickou soudržností), která by skutečně některého ze svých členů posílala spát o hladu proto, že na jeho večeři se rodině nedostá­valo peněz.

Loni bylo v republice iden­tifikováno 606 sociálně vyloučených lokalit

Poslanecká sněmovna parlamentu ČR a její odborné pracoviště Parlamentní institut zveřejnili Studii č. 5.341 z ledna 2014, vypracovanou kolektivem pod vedením Ing. Mgr. Karla Hlaváčka, nazvanou Romové v České republice. V anotaci na stránkách Poslanecké sněmovny se dozvídáme, že studie přináší základní přehled zdrojů statistických i obecných informací o Romech v ČR, informace o počtu Romů žijících v sociálně vyloučených lokalitách podle krajů, shrnutí historického vývoje romského osídlení v českých zemích a základní dělení romských skupin u nás. Studie dochází k závěru, že statistické informace o Romech v ČR dosud nejsou na dostatečné úrovni. Podle autorů studie se kri­tika situace Romů u nás často zaměřuje na ob­last vzdělávání a celkového sociálního vyloučení, uspokojivá je ale úroveň zdravotní péče. Poslední odstavec studie pak končí tímto zajímavým kon­statováním: "Romská populace je jazykově asimilována (i v domácnosti hovoří romsky méně než polovina Romů), ovšem sociálně zůstává vyloučena, což ročně přináší ČR náklady zhruba ve výši 367 milionů eur." Zmíněných 367 miliónů eur představuje zhruba deset miliard korun. A jestliže se při posledním sčítání lidu, domů a bytů z roku 2011 k romské národnosti přihlásilo 38 000 našich spolu­občanů, pak z toho vyplývá, že stát při řešení jejich situace vynakládá více než čtvrt miliónu ročně, tedy 22 000 Kč měsíčně na každého z nich.

Jak uvádí server Statnisprava.cz, bylo v loňském roce ve 297 městech a obcích naší republiky iden­tifikováno 606 sociálně vyloučených lokalit, což znamená, že od roku 2006, kdy jich u nás bylo 310, se jejich celkový počet zdvojnásobil. Jejich počet vzrostl ve všech krajích, avšak v Karlovarském a Moravskoslezském kraji více než trojnásobně. Před deseti lety žilo v takovýchto lokalitách zhruba 60 tisíc lidí, nyní se počet osob zvýšil na 95 až 115 tisíc. Přičemž šetření ukázalo, že oproti roku 2006 přibylo i několik vyloučených lokalit, kde díky seniorům z majoritní populace netvoří Romové na­prostou většinu obyvatel. Jinak řečeno, přes všechny snahy maskovat skutečný stav věci můžeme na základě zveřejněných analýz drtivou většinu ze současných více než šesti set sociálně vylouče­ných loka­lit označit za romská ghetta. Přičemž pozornost našich sdělovacích prostředků přitahují zpravidla jen vybydlené panelové domy na sídlištích, především pak na severu Čech.

Nutno zde podotknout, že na serveru iDNES najdeme článek „Paneláky se stavěly po celé Evropě. Stojí pořád. A budou stát celé toto století.“ Jenže až na ty, ve kterých se ubytují naši „nepři­způsobiví“. Panelové domy, které tu měly stát ještě hodně dlouho, jejich způsob bydlení totiž nepřežijí a je třeba je pak bourat, jako třeba ty v Chanově. Celkově stát do programu bourání objektů, vybydlených na­šimi nepřizpůsobivými spoluobčany, pro roky 2016-2018 vložil 300 miliónů korun. Ovšem podle od­borné analýzy se jedná o pouhý zlomek potřebné částky, neboť bourání zničených budov v sociálně vyloučených lokalitách (přesněji v romských ghettech) si vyžádá 5 mili­ard, jak o tom na svých strán­kách informoval i server iD­NES.

V případě sociálně vyloučených lokalit je třeba též hovořit o bytové lichvě, na které se podílí i řada romských podnikatelů. Což se ovšem našim „politicky korektním“ novinářům a aktivistům z neziskovek, jak se u nás říká, nehodí do krámu. A přitom vůbec nejde o nějaký marginální, tedy okrajový problém, neboť výdaje státu na dávky na bydlení v posledních letech neustále rostou. V roce 2012 to bylo celkem 7,4 miliardy korun, v roce 2014 stát již na příspěvcích a doplatcích na byd­lení vyplatil přes 12 miliard korun. Zhruba tolik se pak vyplatilo za půl roku (od ledna do července) v loňském roce. Vyplývá to ze zpráv úřadu práce o vyplácených dávkách za jednotlivé roky. Peníze od státu často končily v nevyhovujících a předražených ubytovnách, kde nájemníci za pokoj dali ně­kdy mnohem více, než by je stál celý byt. Majitelům ubytoven se už nevyplatí v ubytovnách držet co nejvíce nájemníků, protože stát již nevyplácí příspěvky na hlavu, ale na obytnou plochu. Speku­lanti však přišli na nový způsob, jak na chudobě vydělat: skupují levné (mnohdy devastované) domy a byty po celé republice, kam stěhují své klienty. Přičemž lichváři si mohou dovolit ubytovat sociálně slabé i bez písemné smlouvy. Jsou totiž schopní ze svých dlužníků peníze doslova „vytřískat“ a k za­jištění splátek nepotřebují sílu právního státu. Proto se také s evidentní lichvou často pojí další trestná činnost spočívající v nebezpečném vyhrožování, přímém fyzickém násilí nebo kuplířství. Nej­více se takový typ lichvy uplatňuje v uzavřených komunitách, kde je na lichváři závislá velká spousta lidí, a proto se zde nemusí bát prozrazení. Je ovšem třeba zdůraznit, že se nejedná o jedinou po­dobu lichevního jednání, neboť lichváři se mohou navenek tvářit jako seriózní podnikatelé.

Devastace bytů pokračuje a konfliktů přibývá

Před pár dny jsme se v článku na iDNESu mohli dočíst, že v Chomutově klasické sociálně vyloučené lokality, jakými byly například ty menší v centru města, které se vyznačovaly kon­centrací sociálně vyloučených lidí v jednom domě nebo v jedné ulici, podle pracovníků vládní Agentury pro sociální začleňování téměř zanikly. „V současnosti se setkáváme spíše s lokalitami s takzvaným vyšším podílem sociálně vyloučených lidí, kde většina obyvatel znaky sociálního vylou­čení nenese,“ pochvaluje si zde Kamila Zinčenková z vládní Agentury pro sociální začleňování. Při­čemž výsledky činnosti pracovníků jmenované vládní agentury se zdají být v evidentním rozporu se záhlavím tohoto článku, kde autorka čtenářům nalila čistého vína: „Panelová sídliště v Chomutově už nejsou tak klidná jako dříve. Narůstá tam napětí mezi starousedlíky a nově přistěhovanými oby­vateli, především sociálně slabými. Lidé se tam přestávající cítit bezpečně a stěžují si na problémové sousedy.“

Tedy devastace bytů na sídlištích pokračuje a konfliktů s problematickými ci­kány neustále přibývá. Například na podmínky na janovském sídlišti v Litvínově si v petici zaslané premiérovi Bo­huslavu Sobotkovi loni stěžovalo více než 1 500 místních obyvatel. Ovšem svět paradoxů u nás došel tak daleko, že ti, co na litvínovském sídlišti dluží na ná­jemném, na popud lidsko-právních organizací se­psali svoji petici, v níž žádají opravy jimi poničených domů a bytů, přičemž za viníka neutěšeného stavu budov na sídlišti Janov, kde převažují Romové, označili stavební bytové družstvo Krušno­hor: "Všichni Romové žijící v oblasti Janova jsou odstrčeni na samý okraj společnosti. Stavební bytové družstvo Krušnohor úmyslně nechalo zdevastovat všechny panelové domy sídliště v Janově, převážně ty, kde žili Romové." A hned také v petici vyhrožují družstvu hromadnou žalobou. Ovšem z neradostného stavu zdejšího sídliště, jak uvádí i server Romea.cz, viní romští aktivisté také vládu, která "zahnala Romy na okraj společnosti a snaží se všechny svoje ne­duhy svalit na Romy."

Jak bylo v úvodu řečeno, na nevhodné chování našich nepřizpůsobivých spoluob­čanů, narušujících soužití menšin s majoritou, je třeba upozorňovat. Zde tedy platí, že na kritice cho­vání cikánů není nic špatného. V žádném případě bychom však neměli tolerovat vulgarismy, snáše­jící se na hlavy všech Romů co jich u nás žije. Sprosté nadávky a výhrůžky v diskusi zpravidla provází záplava pravopis­ných chyb, názorná ukázka inteligence vulgárních diskutérů, v mnoha ohledech podobných těm, co dokážou zdemolovat byty, zničit výtahy a zaneřádit společné prostory v panelových domech, v okolí svých příbytků navršit haldy odpadků a zničit za­hradní lavičky, někdy i celé dětské hřiště. Inu, ne na­darmo se u nás říká, že majoritě a slušným Ro­mům nejvíce nadávají cikáni.

Co ale říci závěrem. Snad alespoň to, že by odpovědní úředníci v případě peněz, v posledních letech u nás investovaných do řešení situace Romů a do eliminace cikány napáchaných škod, měli zveřejnit všechna jim dostupná data, aby se nejširší veřejnost konečně dozvěděla, kam všechny ty miliardy korun, o kterých tu mluvíme, vlastně mizely. A pokud se prokazatelně v rámci skupin, podskupin a je­jich rodů vytvářejí mezi jednotlivými Romy propastné rozdíly, měli by se redakce našich sdělova­cích prostředků chytit za nos a konečně přestat o Romech hovořit jako o jednolité skupině obyvatel, vy­stavené diskriminaci.

Psali jsme:

Karel Wágner: Spáchal Andrej Babiš trestný čin?

Karel Wágner: Soudný den v režii Green Dealu

Karel Wágner: Perly zeleného šílenství ve městech

Karel Wágner: Kdo (ne)uvěří Ivermectinu?

Líbil se Vám tento článek?

Nezávislost naší redakce můžete podpořit peněžitým darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:

123 - 4175230287/0100

QR kód obsahuje údaje k platbě, výši částky si určete sami.

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.