Dost často lítají urážky z obou stran rovnou měrou, ale tentokrát jsem pozoroval, že hlavním hybatelem tohoto neutěšeného stavu byla hysterická, emocionální linka „Děti! Děti!“, jejíž někteří zastánci zcela na plnou hubu (žádná subtilnost) odsuzovali své oponenty jako zlé, duševně deformované, podlé skřety, kteří si užívají cizí neštěstí, nebo ubohé ustrašence, kteří se bojí i batolat. Bylo to hodně hnusné, podpásové, a bohužel to dost odpovídalo věkovité tradici, podle které zrovna ti, kdo abstraktně milují lidstvo jako celek, nesnášejí konkrétní lidi kolem sebe. Myslím, že když to dělá protistrana, tak se tomu říká nenávist.

Divadlo lží

Samozřejmě takové útoky v lidech vybudí přirozené obranné mechanismy, některým prasknou nervy, jiní se zatvrdí a uzavřou do sebe. Jediné, k čemu tenhle typ pohrdání a posměchu nemůže vést, je jakýkoliv racionální pokus o řešení situace. Pokud na druhé straně stojí odporné, zapšklé, xenofobní, čecháčkovské prase, proč byste se s ním vůbec snažili nějak domluvit, že? No, to je jedno, takoví diskutéři vždycky budou, a sociální sítě jim dávají masivní viditelnost.

Moc jsem se do těchto gejzírů žluči nezapojoval a raději se bavil s lidmi mezi čtyřma očima. Naprostá většina z nich se na projekt paní Šojdrové dívala značně skepticky, ale přitom podle mých zkušeností má karikatura zlého skřeta nebo ubohého ustrašence k realitě velmi daleko. Těžiště jejich nesouhlasu bylo v nedůvěře – nedůvěře v to, že slova jako „děti“ najednou nezačnou mít jiný význam a celá záležitost se nezvrhne v něco totálně jiného než to, co bylo obyvatelstvu pod plačtivým nátlakem na city takříkajíc „prodáno“.

Použití slova „děti“ není ještě důvodem zastavit myšlení a nadšeně souhlasit s čímkoliv, co následuje. Pocit nedůvěry mezi lidmi vychází hlavně z toho, že celá migrační krize je jedním velkým divadlem lží.

Pašeráci lžou svým klientům, že je v Evropě čeká ráj, což opravdu nečeká. Nějaké peníze asi ano, ale k ráji to tu má zatraceně daleko. Žádné blondýny a Mercedesy k bezplatnému využívání.