Když už to hodnou chvíli nikam nespělo, bouchnul pan ministr financí Babiš pěstí do stolu: „Tož, chalani, uděláme to jinak. Každý si ho zmeríme. Všici se otočíme a uděláme zárez do stola. A kdo ho bude mít nejdelšího, vyhráva.“ I otočili se pánové – o tom, kde byly v tu chvíli paní ministryně, či zda byly předem diskvalifikovány, či zda paní Marksová nepodala protest proti sexismu, zpráva nepojednává – a postupně dělali zářezy do jednacího stolu. Když se otočili zpět, pan Babiš nevěřícně vytřeštil oči na zářez pana Bělobrádka a pana Sobotky: „No totok… to nie je možné…do ďasa!“ Ale vzápětí se mu rozzářily oči: „Ale chlapci! Veď já to meril z druhé strany stola!“ A tak se stalo, že pan ministr financí opět vy-... jaksi… prostě vyběhl s celou vládou.

Popravdě řečeno, uvedená historka ve mně vzbuzuje jisté otazníky. Aniž bych chtěla zpochybňovat její pointu, nejsem si tak docela jistá, zda jednací stůl skutečně nese stopy po souboji. Já bych to osobně viděla spíš takhle: Druhou nejpoměřovanější věcí mezi chlapy v hospodě je počet koní anebo průměrná spotřeba jejich auta. (Ten počet koní by pak celkem i vysvětloval, proč to pan ministr financí zbytku vlády tak jasně natřel.) Jenomže mám celkem důvodnou obavu, aby celá tahle soutěž nebyla tak trochu … podvodná.

Když jsme si kdysi před lety koupili jako rodina první slušnější auto, byli jsme zaskočení, že místo za 8 litrů uváděných v dokumentaci jsme jezdili za 9,6 litru.

Zatímco já to moc neřešila, můj manžel, vychovaný otcem, který byl zase vychovaný na socialistických kárách a tehdejším zapisování si spotřeby, se neustále snažil jezdit ekonomicky. Přesto se nikdy nedostal pod 9 litrů. Bál se, že je něco špatně, a protože to byl jeho miláček, řešil to. Všude si ale klepali na čelo, že to je normální (a normální není manžel). A tak jsme si na to zvykli.