Zajímal jsem se hlavně o časopisy a knižní nakladatelství. Neuspěl jsem, takže vše nakonec koupil František Savov. Od té doby jsme se několikrát setkali, uvažovali jsme dokonce o společné koupi jednoho velkého vydavatelství, ale pak jsme to nechali být. Nedělal na mne tehdy dojem člověka, který by se – obklopen právníky – pouštěl do nějakých podvodů. Ale to ať posoudí příslušné instance.

Proč o tom vůbec píši? Dnes ráno jsem si z nějakého trapného zvyku ke snídani pustil „Čtyřiadvacítku“ a mezi jiným tam na mne vyskočil příspěvek zvláštního zpravodaje ČT z Londýna o chystaném soudním jednání londýnského soudu o vydání Františka Savova do České republiky. Nechávám stranou, zda je to událost, která si zaslouží vyslání takového zpravodaje. Umím si totiž představit finanční náklady takové cesty, ale prosím, to ať posuzují jiní. Spíše mne zaujal styl zpracování příspěvku. Telefonický rozhovor s redaktorem Hynkem byl provázen obrazovým zpravodajstvím. Z čistě profesního hlediska si myslím, že když není dostatek adekvátního obrazového materiálu – a to zjevně byl ten případ – je lepší zůstat u zvuku a fotografie zpravodaje. V praxi to ovšem dopadlo tak, že několikrát opakující se záběry pana Savova, jak kráčí po ulici, byly proloženy záběry zjevně jiného člověka, jak je odváděn někam v poutech, respektive se dívá do kamery zpoza mříží. Vrcholem pak byl další záběr, na kterém mladý, štíhlý muž nastupuje do luxusního kupé Bentley, cena odhadem kolem dvou set tisíc eur. Problém byl ovšem, že tomu člověku nebylo vidět do tváře. Takže to mohl být pan Savov, ale také nemusel. Ovšem cíle – podívejte se, jak si ten bídák  Savov   v Londýně žije – bylo u jednoduššího diváku určitě dosaženo.

Nevím, co k tomu dodat. Osobně si myslím, že si Česká televize kope hrob. A je mi to líto, protože v té krátké době po listopadu 1989, kdy jsem byl ředitelem tehdy ještě Československé televize, jsem se pokoušel založit  - i po neformálních konzultacích s tehdejším vedením německé ARD - její statut veřejnoprávní instituce.