Mnislav Zelený Atapana: Indián Asdrubal z Kolumbie přijel k nám čistit placentu Země

Je „mamo“, tedy jeden ze 45 spirituálních vůdců kmene Arhuaco z pohoří Sierra Nevada de Santa Marta v severní Kolumbii. Jezdí po světě, bojuje za práva indiánských komunit, ale hlavně nabádá k očistě a záchraně světa.

Arhuaco, Kogui, Wiwa a Kankuamo jsou čtyři kolumbijská etnika považovaná za dědice velké civilizace Taironů. Ti s Muisky v centrální Kolumbii vytvořili v předkolumbovské Kolumbii velkou kulturu Chibchů na úrovni Mayů, Aztéků a Inků, zejména ve spirituálním ohledu.

Žijí více než 1 500 let ve vysokých horách a vlastně každý z nich svojí bílou čepičkou symbolizuje vrchol hory. Jejich bělostné tuniky jsou odrazem čistoty, s jakou vstupujeme na tuto zem. Každý z nich nosí přes rameno jejich ženami pletené tři brašny. V jedné mají drobné denní předměty a různé dárky, na druhém rameni mají brašnu pro přijímané dary. Indiáni neustále něco darují a stále něco dostávají. Tak to u nich bylo po tisíciletí a tak to chodí mnohdy dodnes. Nic neprodávají a nic nekupují. Minulost prolíná do současnosti. I když je to nyní svízelnější, snaží si tyto tradice a zvyky prověřené dávnými generacemi nadále udržovat. Třetí je malá brašna pro čekající dítě. Pořád je totiž nějaké na cestě.

Tito indiáni věří, že jejich odpovědností je udržovat rovnováhu univerza a harmonii planety Země. Cestou k získání této harmonie je vracet Zemi to, co jsme si od ní vzali, tedy vlastně půjčili. Jsou to zejména právě „mamos“, kteří na sebe berou starost za udržování přírodního pořádku na Zemi cestou posvátných písní, meditacemi a obřadními oběťmi.

Asdrubal Torres po krátkém úvodu o jejich kmeni a osudu, kdy před Španěly museli opustit pobřeží Karibiku a ustoupit do hor, přistoupil k obřadu, k duchovní očistě nás všech. A nejen nás. Indián vždy myslí i na ostatní, kteří v to nevěří. Myslí i na naši Zemi i na celý kosmos. Komu je to divné, měl být přítomen. Spirituální kultura dědiců taironského myšlení je na vysoké úrovni jako celá jejich filozofie, kosmologie či mytologie. Asdrubal nás pak všechny přemístil do kruhu. Samozřejmě kruh či elipsa jsou v indiánských komunitách důležité, protože ze všech přítomných nikdo není důležitější než ten druhý, všichni jsou si rovni. A proto i jejich chýše mají kruhový půdorys, podobně jako amazonští indiáni mají společné domy s elipsovitou základnou. Do středu kruhu umístil velké mořské mušle, misku s krystaly křemene, brašnu plnou usušených kokových listů a svitek usušené šalvěje. Samé posvátné předměty. Než jsme přistoupili k obřadu vlastní vnitřní očisty pomocí kokových listů a koncentrace, museli jsme být všichni, včetně celého prostoru, očištěni od všeho přítomného zla a špíny kouřem ze šalvěje. Moji amazonští indiáni zahánějí zlo vykuřováním s posvátným tabákem.

„Nyní se obraťme k východu Slunce s rukama vzhůru,“ pokynul Asdrubal a ve svém jazyce iku promlouval k Slunci, aby následně jeho asistentka Míša zatroubila na mořskou mušli a přenesli jsme se jiným směrem. „A nyní se obraťme na domov Slunce,“ a všichni jsme zvedli ruce k západu a Míša opět zatroubila. A pak jsme vzdali svůj hold k Jihu a k Severu. Potom přišlo propojení do nebes vzhůru a po chvíli jsme poklekli a propojili jsme se se Zemí. Zbýval poslední sedmý směr. A víte, jaký to byl??? „Učiňme rukou nahoře bod a obkružme jej dokola,“ řekl Asdrubal. To je tedy sedmý směr, pohyb. A tak jsme složili hold všem sedmi směrům světa, jak se sluší a patří, abychom mohli pokračovat v obřadu dál. Asdrubal nám všem v kruhu rozdal plnou dlaň kokových listů a začali jsme je v ústech žmoulat a vysávat jejich silnou esenci. Koka je stimulant a pomáhá v nebezpečí k vytvoření vyrovnanosti, zahání hlad a žízeň a dodává energii. Indiáni z And koku přežvykují po tisíciletí, ale s kokainem to nemá nic společného. Proti tomu se samozřejmě Asdrubal postavil. Jasně, koka je dar z nebes, koka je matkou všech rostlin, koka (níže na obrázku vpravo) dodává moudrost a je spojnicí se Stvořitelem. Zato kokain z ní vyrábějí běloši, ke svým zlovolným obchodům.

Vysávám šťávu a jazyk pomalu trne, v hlavě se rozsvěcuje. Máme oči zavřené, meditujeme a koncentrujeme se. Asdrubal nám všem v kruhu dává dva smotky bavlny do každé ruky, jeden do levé, druhý do pravé. Prostřednictvím bavlny bude předávat či vlastně obětovat Stvořiteli vše, co je v nás, abychom se vyprázdnili. „Předejte mu vaše myšlenky o zvířatech, o rostlinách, o kamenech, o sobě a svých blízkých, dokonale vyprázdněte ten svůj „krám“ v těle. Vše mu předejte, vše mu obětujte.“ A někdo se náhle zeptal, možná ten, který pochyboval: „Jak ten váš Stvořitel vlastně vypadá? Jak si jej kreslíte?“ Asdrubal klidně odvětil, že si jej nekreslí, protože nijak nevypadá. „Je to energie, která je všude, ve stromech, ve skalách, ve vodě, ve zvířatech, v nás všech. A je to dvojí energie, mužská a ženská, protože vše je a musí být v rovnováze.“ Asdrubal pak smotky vybral, a zase pečlivě všechny z levé ruky do své levé a všechny z pravé ruky do své pravé a umístil do středu.

Kokové listy jsme si pak nadále volně brali z brašny a žmoulali v ústech, někteří pak vyžvejkanou koku odhodili do misky, někdo, jako já, jsem ji snědl. Asdrubal pak nám opět rozdal kousky bavlny do každé ruky. "A nyní do nich předejte všechny vaše špatnosti, zlé vlastnosti a myšlenky. Závist, vztek, pýchu, namyšlenost, zlo a při každém „kroku“ se na to soustřeďte a koncentruje. A teprve pak se můžeme očišťovat. Očisťme si rukama a koncentrací ústa, pak uši, oči, nos, hlavu, krk, hrudník, nohy.“ Každá jednotlivá koncentrace trvala dlouhé minuty. Pak jsme koncentrací očisťovali všechny rostliny, pak přišly na řadu zvířata, kameny, mraky, voda, řeky, Měsíc, Slunce, planety, hvězdy a Země. „A nyní se ponořte do tmy,“ tiše povídal Asdrubal asi po půl hodinové koncentraci očišťování, „a vraťte se k sobě až do doby, kdy jste byli v placentě své matky a očišťujte ji.“ To byla nejdelší koncentrace. Minuty plynuly v tichosti a všichni pevně svírali smotky bílé bavlny mezi palci a ukazováčky. Všichni se snažili. „A pak vyjděme k placentě naší Země a očišťujme ji…. A nyní očisťme sebe a okolí zde i našeho domova.“ Pomalu jsme dokončovali asi pětihodinové sezení v kruhu v Písecké bráně, zatímco někde v Praze dobíhali poslední sportovci svůj půlmaratón. My jsme se sice z místa nehnuli, ale náš běh, spíš cesta, byl mnohamaratonový do vlastního nitra.

Jak vidno, indiáni obecně nemyslí ani tak na sebe, jako na lidstvo a na čistotu Země. Přesně opačně než my. A to již od pradávna. I proto k nám přijel Asdrubal jako jakýsi indiánský misionář, aby v nás zasel myšlenky na budoucnost lidstva a Země a zapudil naši chamtivost a neustálý „tah na branku“, tedy pouhý materialismus. Vše musí být v rovnováze, pravím a Asdrubal dodává: „Nemáme nic proti technologii, ale nesmí být na úkor spirituality, obojí musí kráčet společně.“

Měl jsem radost ze všech asi osmdesáti přítomných, z nichž mnozí přišli jako nevěřící a odešli zasaženi „kouzlem“ prostoty, transparentnosti, duchovní čistoty a síly jednoho prostého indiána z vysokých hor Kolumbie. Byl bych však naivní, kdybych předpokládal, že všichni, nebo vůbec někdo byl schopen se svou koncentrací dostat zpět až do své placenty nebo do placenty Země. To určitě ne, zvlášť při svém prvním sezení s kokou uprostřed ateistických Čech, ale všichni se viditelně snažili, a to je pozitivní zjištění. Možná že se vrátí do svých domovů a budou o sobě a svém životě aspoň přemítat, i když se třeba ani moc neočistili. A nejen o tom, že poprvé žvýkali koku a měli z toho všichni zprvu oči vyvalené, co to s nimi udělá a zda nedělají něco nezákonného, ale i o svém způsobu existence. A i to je velký přínos pro ně samotné a i pro lidstvo jako takové.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami