Nejlepším českým filmem loňského roku je podle výroku příslušné profesní skupiny snímek režiséra Bohdana Slámy Bába z ledu. Po masivní marketingové masáži, jakou bylo předávání Českých lvů v přímém televizním přenosu, se na veřejnoprávní uvedení Báby z ledu dívalo zhruba milion a sedm set tisíc diváků. Přežili to bez protestů, protože jedni neměli srovnání, jiní už zapomněli. A některá srovnání, když se vám přihodí, jsou skličující.

Pár dní před odvysíláním Báby z ledu jsem zahlédl na ČT Art padesát let starý film režiséra Juraje Herze Spalovač mrtvol. Půl století ho znám, a přece mnou otřásl. Svou kvalitou. Herz a kameraman Stanislav Milota ozářili náhlým zábleskem bezútěšnost dietní kinematografické stravy, jíž nás krmí současná česká produkce. Na co to přistupujeme? Napadlo mě. Proč hrajeme s sebou s uměleckým průměrem a podprůměrem? Jak to, že jsme třeba zapomněli, že kamera nemá ilustrovat text scénáře, nýbrž stavět obrazová sdělení. Kamera staví, kamera tvoří svět, film je obraz v pohybu, film není pimprlové divadlo, tyhle mantry se nám vykouřily z hlavy. Spokojujeme se s díly, která si navléknou uzdu pravděpodobnosti, rezignují na víceznačnost uměleckého artefaktu a potvrzují nám svými podprahovými sděleními, že tak nějak to v životě chodí, tak nějak to tady spolu patláme, taková je s námi prča. A proč ne? Dokonce i v Číně jsem potkal lidi, kteří milují české filmové komedie. Jenže my se přece nemůžeme nechat obelhávat tím, co Číňané mylně pokládají za exotický dokument o našem světě. Každým novým dílem, jde-li skutečně o dílo, je svět bohatší, nabízí něco, co tu před ním nebylo, a vůbec nezáleží na tom, jestli nám v něčem pomohlo, může nám dokonce přitížit, umění není skupinová terapie. Jako by současná a nikoli jen česká filmová tvorba zapomínala, že film je také magie a tajemství. Silný film nás mučí nezodpovězenou otázkou, neboť se neuzavírá do svého příběhu.